Padlá labuť

62. Kapitola

62. Kapitola

Měla jsem trochu výčitky ohledně mého bleskového rozloučení s Marry, kterou jsem prakticky jen objala mezi dveřmi a honem pospíchala na letiště.

Nemohla jsem si však pomoct. Cítila jsem, že nic na světě by mě tady už nedokázalo udržet.
*
,,Tysone?'' zakřičela jsem, jakmile se mi podařilo odemknout dveře od bytu. ,,Aarone?''

Bohužel mi ale nikdo neodpověděl.

Celá udýchaná jsem se sesunula na pohovku a znovu se v duchu častovala všemožnými nadávkami. Jen naprostý idiot si nechá spadnout mobil na kamenité cestě a ještě na něj omylem šlápne.

Ve chvíli, kdy jsem chtěla dát volný průchod svému vzteku a začít křičet do toho hrobového ticha, se mi u nohou ozvalo tiché mňouknutí.

,,Ahoj, zlatíčko," přitáhla jsem si tu chlupatou potvůrku na klín. Alespoň někdo se se mnou přivítá.

Rozhlédla jsem se po prázdném bytě a úzkost mi začala svírat srdce jako ve svěráku.

Nejsou tady. Oni tady nejsou. Neměla jsem nejmenší tušení, kde by mohli být, nebo kdy se vrátí. Jediné, co jsem věděla, bylo, že je potřebuju najít. Hned.

Odsunula jsem uraženou Kebi na prázdné místo vedle sebe a zvedla jsem se k odchodu. Netušila jsem, kam půjdu, ale musela jsem vypadnout. Musela jsem něco udělat.

Prohledala jsem snad všechna místa, kam obvykle jeden nebo druhý chodil, ale s nulovým výsledkem. Na okamžik mi blesklo hlavou, že Tyson možná tráví podvečer v bytě nějaké neznámé slečny, ale honem jsem tu představu zahnala. Překvapilo mě, jak moc je mi nepříjemná.

Ulice se už definitivně zahalily do pláštíku temnoty , takže šance alespoň jednoho z nich někde zahlédnout se hodně blížila nule.

Nakonec jsem to vzdala a vydala se zpátky k domovu, kde na mě čekala další špatná zpráva.

Sakra! Zapomněla jsem si klíče. Zlostně jsem praštila pěstí do dveří a pak se o ně opřela zády. Pomalu jsem se sesouvala k zemi, kde jsem si přitáhla kolena k hrudi. Cítila jsem se absolutně nemožná, vyčerpaná, promrzlá a osamělá.

Nechtěla jsem zase brečet, ale prostě...už toho na mě bylo moc.

Podruhé jsem třískla do dveří marně doufajíc, že mi to pomůže.

Přes vlastní vzlyky jsem ani neslyšela kroky z druhé strany dveří, takže když se náhle otevřely, ztratila jsem oporu a svalila se na podlahu jako pytel brambor.

Hleděla jsem přímo do překvapených šedomodrých očí. Do těch očí, po kterých se mi tak moc stýskalo.

,,Faith?" zabreptal ohromeně, jako by si myslel, že sní.

Vyškrábala jsem se na nohy a okamžitě mu skočila kolem krku. ,,Tysone, já...Musela jsem se vrátit a...a...rozbil se mi mobil...hledala jsem vás a pak...klíče...zapomněla jsem si doma klíče," vysvětlovala jsem zmateně přes nekontrolovatelné vzlykání.

Tyson nejdřív jen zaraženě čelil mým výlevům, ale během několika vteřin se vzpamatoval a obmotal moje chvějící se tělo svými dlouhými svalnatými pažemi. ,,Ššš, už je to dobrý, zlato," šeptal mi do ucha uklidňujícím hlasem a ještě utáhl své objetí.

Konečně jsem si připadala doopravdy doma. Ne Iowa, ne tenhle byt, to Tyson je můj domov. Jsem s ním v bezpečí jako s nikým jiným.

,,Co tam děláš, kocourku?" zapištěl někdo za Tysonovými zády a když jsem vzhlédla, spatřila jsem štíhlou brunetku oděnou jen velmi spoře, jak si mě (respektive nás) měří zmateným pohledem.

Rychle jsem se od něj odtáhla s provinilostí doslova mi přetékající z obličeje. Byl někdy někdo víc rudý než já právě teď?

,,Ahoj. Ehmm...jsem Faith, Tysonova spolubydlící," napřáhla jsem k neznámé vstřícně ruku, na což ona nereagovala. Pokud teda nepočítám změnu jejího výrazu ze zmateného na nenávistný.

,,Noo, já...půjdu k sobě," přerušila jsem znovu to trapné ticho.

Tyson otevřel pusu, jako by chtěl něco říct, ale pohled do tváře jeho...jak ji nazvat? Kořist? Pohled do tváře jeho kořisti mu v tom zabránil.

Využila jsem toho a honem proklouzla do svého pokoje. Prakticky poslepu jsem doklopýtala k oknu, na které jsem se posadila a opřela se o něj čelem.

Bože! Já jsem tak blbá. Ačkoliv jsem moc dobře věděla, jaký Tyson je, stejně mě to zasáhlo. Myslela jsem si...ale co, teď už je přece úplně jedno, co jsem si myslela.

Zamyšleně jsem sledovala mlhu líně se převalující po chodníku venku na ulici. Tak moc jsem si přála mít tlačítko, kterým bych mohla vypnout svůj hloupý a naivní mozek.

Z absurdních úvah mě vyrušilo až vrznutí otevíraných dveří. Úzký pruh světla vycházející z chodby mi prozradil identitu návštěvníka, jehož tvář se poté, co zavřel dveře, zahalila do tmy.

,,Promiň," zašeptal, když došel až k oknu. Jeho oči i v té tmě zářily jako diamanty.

,,Za co? Za to, že jen děláš, co je pro tebe přirozené?" zakroutila jsem pochybovačně hlavou.

,,Faith, já jsem s ní nic neměl. Přísahám," dodal naléhavě, když rozluštil můj výraz.

Položila jsem si bradu na kolena. ,,Měl by ses za ní vrátit, tohle je neslušné," vydechla jsem potlačujíc hořkou pachuť těch slov.

Tyson si jen povzdechl a posadil se ke mně na okno. ,,Poslal jsem ji domů," ušklíbl se.

Nevěřícně jsem zamrkala a zvedla hlavu, takže jsme se a sebe dívali ze stejné výšky.

Tyson rozšířil svůj úšklebek, který jsem na něm tak milovala, a naklonil se ke mně, aby mi mohl položit dlaň na tvář. ,,Moje místo je teď tady. S mojí nejlepší kamarádkou a spolubydlící."

Zalapala jsem po dechu a kdyby mě jeho slova neparalyzovala, nejspíš bych se mu znovu vrhla okolo krku.

Chápu to správně, že právě poslal domů krásnou a povolnou supermodelku, se kterou měl nepochybně určité plány jen proto, aby mohl dělat společnost psychicky nevyrovnané, extrémně introvertní a věčně brečící zoufalce?

Možná, možná Tyson není ten, za kterého se před všemi vydává. Možná je v něm daleko víc než jen zvíře ovládané svojí pudovou stránkou.
_______________________
Zdravím vás, mí nejoblíbenější čtenáři :)
Jste naprosto úžasní a skvělí, vaše hlasy, komentáře, prostě mi to bere dech.
Když jsem včera zahlédla svůj příběh v první desítce v teen fikce, přísahám, že mi spadla brada až k podrážkám bot :D
Takže vám všem posílám obrovské a upřímné DÍKY! Jste nejlepší ❤❤❤