Padlá labuť

52. Kapitola

52. Kapitola

,,Zvládla bych k vám dojet i sama. Nejsem zase tak neschopná,'' založila  jsem si ruce na prsou, zatímco Jake startoval své nablýskané stříbrné audi.

,,Nemyslím si, že jsi neschopná,'' odporoval mi s pobaveným úsměvem. ,,Kdybych tě ale nechal přijet samotnou, připravil bych se o možnost odvézt tě domů a to bych skutečně nerad,'' zamrkal spiklenecky.

Protočila jsem očima, ale neubránila jsem se a úsměv mu oplatila. ,,Dívej se radši, kam jedeš,'' napomenula jsem ho, když stále nespouštěl oči z mého obličeje. Když jsem naposledy seděla v autě s řidičem, který se nedíval na cestu, nedopadlo to dobře.

Dům Patcherových byl jedním slovem ohromný. Označení dům by ho vlastně mohlo urazit, protože to byl spíš palác. Celá čtvrť působila majestátním a luxusním dojdem, ale jejich sídlo se mezi ostatními vyjímalo. Z masivních kamenných zdí vystupovala velká okna, která ale působila poněkud prázdně vedle zábradlí půlkruhového balkonu osázeného spoustou květin s drobnými žlutými kvítky. Vypadal jako balkon pro královnu, která se odtud zdraví se svými poddanými.

Když jsem zvedla svůj pohled výš, všimla jsem si dvou malých věžiček po stranách stavby. Opravdu jako palác s komnatami pro princezny.

Vystoupili jsme z auta a přešli přes měkký, dokonale upravený trávník až k verandě kryté stříškou podepřenou dvěma zdobenými mramorovými sloupy. Překonala jsem nutkání se jednoho z nich dotknout a přesvědčit se tak, že tohle všechno je skutečné. Nejsi přece žádná buranka z vidlákova, která nikdy neviděla pěkný barák!

Vystoupali jsme po několika schodech (samozřejmě taktéž mramorových) a já jsem čekala, že Jake otevře dveře a ukáže mi další skvostnou nádheru, ze které mi bude přecházet zrak. On se ale postavil tak, aby mi bránil ve vstupu a upřeně se na mě zahleděl. Nic neříkal, dokud jsem mu pohled neoplatila. ,,Nebuď nervózní, vílo,'' přejel mi konečky prstů po stuhlé tváři. Jeho dotek za sebou zanechal hřejivou, elektrizující cestičku, tak jako pokaždé.

Nervózní? ,,Nejsem nervózní,'' zavrtěla jsem hlavou a na podporu svých slov jsem vykouzlila ten nejbezstarostnější úsměv, jaký jsem dokázala. ,,Jsem jen...ohromená. Tenhle dům vypadá jako palác pro královskou rodinu,'' uchechtla jsem se a konečně se dotkla jednoho ze sloupů. Ano, jsou skutečné.

Čekala jsem, že se zasměje se mnou, ale neudělal to. Místo toho se zamračil. ,,Mně to někdy připomíná spíš obrovský vězení. Obrovský, studený a prázdný. Kdybych tam neměl Zoey, nevydržel bych to.''

Při jeho slovech mě píchlo u srdce. Nechtěla jsem, aby byl smutný. Nejraději bych ho objala tak pevně, aby na všechny starosti zapomněl. Nesnesu pohled na jeho ztrápený obličej.

,,Mrzí mě to,'' zašeptala jsem s očima zaklesnutýma v těch jeho tak hluboko, že bych si nevšimla ani kdyby se vedle nás střílelo.

Jake se zlehka pousmál. ,,Tak pojď,'' vzal mě pak za ruku a vtáhnul dovnitř.

Bylo to přesně jak jsem čekala, vlastně ještě neskutečnější. Nechtěla jsem se rozhlížet kolem a prohlížet si jeho domov s otevřenou pusou jako opravdová buranka, ale musela jsem se hodně přemáhat.

Prošli jsme nablýskanou mramorovou halou až do obýváku obloženého dřevem. Na bohatě zdobeném koberci uprostřed místnosti stála velká kožená pohovka. Za ní spokojeně praskal oheň v krbu, na jehož římse se třpytilo několik stříbrných rámečků. Nepochybně rodinné fotky.

Z ničeho nic se za námi ozval klapot podpatků. ,,Už jste tady, výborně,'' zahlaholila Denise vesele. Otočila  jsem se k ní čelem, stále svírajíc Jakeovu dlaň ve své, což neuniklo jejímu bystrému pohledu. Nijak to nekomentovala, jen se mi zdálo, že se usmívá ještě víc.