Padlá labuť

44. Kapitola

44. Kapitola

V duchu jsem si nadávala do hlupaček za slib Quinn. Jsem unavená, nevyspalá, pálí mě oči a nebezpečně se mi kupí nedokončené práce do školy.

Alespoň že se mi podařilo přemluvit Aarona, aby šel s námi. Bez něj bych byla ještě otrávenější než jsem.

"Faith, ty si snad to oblečení šiješ ne?" volal na mě Tyson z obýváku. Všimla jsem si silné dávky sarkasmu v jeho hlasu, ale dělala jsem, že ne.

"Někdo je maličko netrpělivý, co?" vyplázla jsem na něj jazyk a shýbla se, abych mohla vzít do náruče Kebi, která se snažila nepozorovaně vkrást do mého pokoje. "Nene, ty chundelatá potvůrko. Zůstaneš pěkně tady," odnesla jsem ji zpátky do obýváku.

Aaron jen lítostivě zakroutil hlavou. "Tak zlá."

Věnovala jsem mu jízlivý, ale pobavený úšklebek. "Tak jdeme, nebo co?"

Kluci se zvedli jako na povel a vyrazili ven, do víru našeho malého velkoměsta.

Když jsme dorazili, večer už byl v plném proudu. Moc večírků jsem sice nenavštívila, ale myslím, že jsou všechny stejné. Hlasitá hudba, opilí, zhulení lidé, žádný vzduch a spousta bordelu.

Rozhlédla jsem se, jestli náhodou neuvidím Quinn, ale v té záplavě těl bych nenašla ani své nejlepší kamarády, natož pak cizí holku. Samozřejmě jsem ji nenašla, ale za to jsem našla někoho jiného. Panebože, co tady dělá...Jake?!

Srdce mi vynechalo pár úderů a jakmile zase naskočilo, prudce jsem se otočila a doufala, že mě neviděl. Sakra, sakra.

"Faith, co to děláš?" divil se Aaron a pobaveně sledoval, jak se snažím být neviditelná.

"A-ale nic, jen...nedáme si něco k pití?" usmála jsem se, ale oči mi vyděšeně těkaly. Prosím, ať mě neviděl.

Než stačil jeden nebo druhý odpovědět, ozval se z druhého konce místnosti ječivý hlas. "Faith!" mávala na mě divoce přiopilá Quinn.

Jestli o mně Jake nevěděl doteď, tak už to rozhodně neplatí. Měla jsem sto chutí hned odejít, nebo se propadnout do země, ale hlavně zmizet.

Quinn se na vysokých podpatcích dopotácela až k nám a celou dobu se usmívala až vypadala spíš jako v křeči. "Ahoj, zlatíčka," objala mě a Aarona, který stál nejblíž, kolem ramen, aby nespadla a nezlámala si kotník.

"Ahoj Quinn," pozdravila jsem ji nazpátek. "Tohle jsou mí přátelé Aaron a Tyson," ukázala jsem postupně na oba dva a oni se usmáli a kývli jí na pozdrav. "Kluci, to je Quinn. Máme pár společných přednášek."

Quinn okamžitě spustila ruce z nás dvou, upravila si mini minišaty z třpytivé tmavozelené látky, která jí ladila s očima a kontrastovala s vlasy. Byla sice oblečená poměrně skromně, ale ne nevkusně. Spousta holek, i v této místnosti, by se od ní mohla učit.

"Ahoj, fešáku," zamrkala svůdně na Tysona. Že jsem jí představila i svého druhého kamaráda, nebrala vůbec na vědomí. Stačil jeden pohled do Tysonových chladných očí, ve kterých se právě objevily jiskřičky zájmu, abych věděla, že moje úloha skončila a teď už můžu s klidným srdcem vycouvat.

Čapla jsem Aarona za ruku a táhla ho k baru. Nemyslím, že mu Quinnin nezájem nějak naboural sebevědomí nebo urazil jeho pýchu. Není ten typ, který si dělá náhodné známé na večírcích. Jsme si podobní v tolika ohledech a přece každý jiný.

Připili jsme si na věčné přátelství a pak mě Aaron dostrkal/dotlačil na parket...no prostě tam, kde bylo nejvíc tančících lidí a začal prazvláštně poskakovat a vrtět se v rytmu hudby. Smála jsem se, až mi málem znovu praskly žebra. Ještěže mám voděodolnou řasenku, jinak bych měla celý zmazaný obličej.

Večer ubíhal ve stále se opakujících kruzích. Šli jsme na panáka, připili si na něco hloupého a pak na parket. Čím víc jsme toho vypili, tím legračnější nám všechno připadalo. Nebyli jsme opilí, jen veselí a bezstarostní, prostě ten nejlepší stav. Zrovna jsme se potáceli jako dva žabáci v těsném objetí, když se před námi objevil Jake.

"Ahoj, Jacobe," zamával mu Aaron rozjařeně. Jake se jen slabě pousmál a kývnul hlavou. Očima se vpíjel do mých.

"Ahoj," usmála jsem se na něj, jako by byl tím jediným, kterého chci v daný moment vidět. Nedokázala jsem to ovládnout, ten úsměv tam prostě byl a číhal na správnou příležitost.

Aaron hbitě rozmotal naše propletená těla a velmi nenápadně se vzdálil, předstíraje že zahlédl nějaké známé. Když se nořil do davu, párkrát na mě spiklenecky zamrkal.

"Nechceš jít na chvilku na vzduch?" zakřičela jsem Jakeovi do ucha, abych přehlušila hudbu.

Místo odpovědi vykouzlil úsměv, který snad musel cvičit doma před zrcadlem. Není možné, aby něco tak dokonalého bylo dílem spontáního okamžiku. Obmotal prsty kolem mého zápěstí, aby nás dav náhodou nerozdělil a táhnul mě někam pryč.

Usilovně jsem se snažila nemyslet na to teplo, které do mě proudí skrz jeho prsty. Zakazovala jsem si vidět Jakea jako něco víc než kamaráda, ale moje neukázněná mysl a ještě neukázněnější srdce mají vlastní rozum.

Stáli jsme na střeše budovy, která převyšovala všechny ostatní v nejbližším okolí minimálně o dvě patra. Opět úchvatný výhled na tmavé, třpitivé nebe, ale tomu Kopci s velkým K se to ani tak nevyrovná.

Jaake došel na kraj střechy a posadil se. Nevypadal tak bezstarostný a šťastný jako jindy. Přistoupila jsem k němu a taky se posadila. "Děje se něco?" položila jsem svou chladnou ruku na jeho hřející.

Vzhlédl do mých ustaraných očí a pousmál se, ale ne očima. Takový úsměv neplatí. "Nic se neděje," zašeptal.

"Lžeš," obvinila jsem ho s pevně stisknutými rty. Nespouštěla jsem z něj oči ani ruku. Cítila jsem, že je to tak správné.

Usmál se o trošičku víc, ale jeho hlas zněl pořád zasmušile. "Máš mě přečteného co?"

"Říkej tomu třeba radar na lži. Vždycky poznám, když někdo nemluví pravdu," pokrčila jsem rameny a ze všech sil se snažila nedát najevo, jaká je mi příšerná zima. Nechtěla jsem odsud odejít.

"Vždycky?" nadzvedl pochybovačně obočí.

"Jo," přitakala jsem automaticky, ale pak se mi jako naschvál před očima promítla scéna z jiného večírku, který jsem kdysi dávno v minulém životě navštívila. "Vždycky ne!" šeptal zlomyslný hlásek. Zatřásla jsem hlavou, abych se těch vzpomínek zbavila. "Ale nezamlouvej to."

Povzdechl si a zadíval se někam přes moje rameno. "Jsi s ním šťastná?"

"S kým?" nasadila jsem nechápavý výraz. O čem to proboha mluví?

"No s tím...s tím tvým spolubydlícím. Nevím jak se jmenuje...ten brunet." Jeho pohled pořád směřoval kamsi do dálky. Čelist měl napjatou. Nejspíš se musel hodně přemáhat, aby to řekl nahlas.

Upřímně a od srdce jsem se zasmála. "Cože? Ale ne, my jsme jen kamarádi." No to snad ne, Jake žárlí na Tysona?

"Nevykládej mi pohádky," posměšně si odfrkl. "Hlídá tě jako policejní pes a ještě u toho stíhá flirtovat s jinýma. Vážně tohle chceš? Být vždycky jen jedna z mnoha?"

Chtěla jsem namítnout něco k tomu hlídacímu psovi, ale jeho následující slova mi vzala vítr z plachet. Najednou se mi rozmazalo vidění a oči se plnily vodou. Otevřela jsem pusu a spodní ret se mi zachvěl. "Tos neměl říkat," zašeptala jsem slabě, vrtíc hlavou, až se pár malých slziček uvolnilo a stékalo mi po zmrzlých tvářích. Zvedla jsem se a utíkala pryč ze střechy. Pryč ze zimy, pryč od Jakea. Jedna z mnoha. Kdyby jen mohl vidět, co teď vidím já.
...
Cítila jsem se zrazená a podvedená. Co když mě ani nemiloval? Co když jsem pro něj nikdy nebyla víc než jen jedna z mnoha? Ničím výjimečná, ničím zapamatovatelná...
_________________________________
Tak jsme si zase maličko zavzpomínali na staré nedobré časy. Možná si říkáte, jestli jim to moc nekomplikuju, ale věřte mi, že ne. Přesně takhle a ještě víc zamotané jsem to chtěla...no myslím, že se máte ještě na co těšit, ale víc už vážně prozrazovat nebudu ;D
Děkuju vám všem za podporu v podobě hlasů a krásných srdcesedotýkajících komentářů, jste nejlepší :)**