Padlá labuť

51. Kapitola

51. Kapitola

,,Cože?'' zajíkla jsem se, div mi mobil nevypadl z ruky. ,,Jestli je to jen další z tvých vtípků, tak tě předem upozorňuju, že se ti nepovedl,'' vyhrožovala jsem do telefonu. Bylo celkem zbytečné hrozit prstem, když mě stejně nevidí, ale to mi bylo fuk.

Z druhého konce se ozval chraplavý smích. Přes sluchátko nezní tak jako naživo, ale stejně je hezčí a upřímnější než kterýkoliv jiný smích. ,,Přísahám, že to není vtip, Faith.'' V jasných barvách jsem viděla, jak se jeho oči protáčí k nebi.

,,Máma mi prostě řekla, abych tě pozval k nám na večeři. Nejspíš jsi na ni udělala dojem,'' dodal potichu a tak trochu svádivě, až mi na krku naskákala husí kůže. Proč to děláš, Jakeu?!

,,Dneska?'' zamračila jsem se podezřívavě.

,,Sedíš si na uších?'' předstíral rozhořčení, ale ve skutečnosti se dobře bavil. Jak jednou sám řekl - mám ho přečteného. ,,Dneska v 7. Pro méně inteligentní za nějakých 5 hodin.''

Teď jsem pro změnu protočila očima já. ,,Ty si sedíš na vedení. Ptám se, jestli ti to máma řekla až dneska,'' svalila jsem se na pohovku a roztáhla se po celé její šířce i délce. Užívala jsem si ten prostor. Je tu tolik místa, když se nemusím mačkat se dvěma kolohnáty, z nichž jeden nedokáže vydržet v klidu ani 20 vteřin.

Na druhé straně nastala krátká odmlka. ,,Hmm...vlastně mi to připomíná každý den už od pondělí,'' ozvalo se pak lehce provinile.

Prudce jsem se zvedla do sedu a odhrnula si neposedné lokny z obličeje. ,,Tak proč mi to říkáš až teď?'' vyštěkla jsem podrážděně. Co je to zase za pitomé hry?

,,Hlavně se nenaštvi,'' začal opatrně. Ale ne! Když tohle říká, je nad slunce jasné, že budu zuřit. V tom lepším případě.

,,Fajn, nenaštvu,'' vydechla jsem, vděčná za to, že mi nevidí do očí. Neumím lhát a očima už teprve ne.

,,Chtěl jsem ti zavolat rovnou, ale pak jsem si řekl, že radši počkám na vhodnější čas...abys...neměla čas na hledání výmluv,'' poslední slova prakticky zašeptal.

No to snad...Párkrát jsem naprázdno otevřela pusu a zase ji zavřela. ,,Víš, kdybys mi to řekl rovnou, možná bych i přišla, protože tvá máma je skvělá, ale teď už jen z principu nikam nepůjdu,'' opravdu, opravdu jsem se snažila udržet tón hlasu v mezích normálu, ale prostě nesnesu, když mnou někdo úmyslně manipuluje.

,,Ale Faith, máma s tebou počítá,'' nasadil prosebný tón. Znovu díkybohu, že nestojí naproti mně. Odmítat ho do telefonu není tak těžké jako čelit mu naživo.

,,Co je to vůbec za nápad zvát cizí holku na večeři?'' posilovala jsem svoje argumenty, ale už jsem si ani zdaleka nebyla tak jistá, že dělám správně. Neměla bych se k nim stavět zády. Neměla bych od sebe odhánět tak milou a přátelskou rodinu.

,,Nejsi cizí,'' protestoval zapáleně. ,,Jsi moje...'' chvilku to vypadalo, jako by ani nechtěl dodat, co jeho jsem. Jako by prostě jen chtěl říct, že mu patřím. Kůží mi projelo mravenčení. Na prchavý okamžik jsem si představila, jaké by to bylo patřit Jakeovi.

,,...kamarádka. Jsi moje kamarádka.''

Potřásla jsem hlavou a pousmála se. A tak to taky zůstane.

Moje podvědomí mě aaaale zradilo. Ucítila jsem zvláštní píchnutí u srdce. Celou dobu jsem všem trpělivě i netrpělivě vysvětlovala, že jsme s Jakem jen kamarádi, ale když to řekl on, najednou mi to připadalo málo. To mezi námi je vyjímečné. Nemůžeme náš vztah popsat tak tuctovým slovem jako je přátelství.

,,Kamarádka?'' zašeptala jsem snažíc se nedat najevo zklamání. Už od samého začátku jsem to byla já, kdo chtěl zůstat jen přáteli, tak proč mi to najednou vadí?

,,Jo, nebo snad...''

,,Ne, ne, jasně že jsem tvoje kamarádka, protože...protože ty jsi můj kamarád,'' zkroutila jsem rty vzhůru, ale opravdové to nebylo. Věděla jsem, že to, co říkám, není pravda, ale z celého srdce jsem si přála, aby bylo. Přála jsem si, aby všechno bylo tak jednoduché jako třeba s Aaronem. To bych ale asi chtěla příliš.

,,Faith, prosím,'' zachraplal tiše do sluchátka. Viděla jsem v duchu jeho tvář, jako by stál přímo přede mnou. Znala jsem každý její kousek, každý záblesk v těch nádherných očích, každý úsměv.

Hlasitě jsem si povzdechla, aby mě bylo slyšet až tam, kde se nacházel Jake. ,,V kolik že tam mám být?''

I přes neznámou vzdálenost mezi námi jsem poznala jak moc se mu ulevilo. Cítila jsem jak pookřál a poprvé od chvíle, kdy zavolal jsem si mu přála vidět do obličeje. Vidět tu úlevu, radost, nadšení, všechny ty emoce, které ho dělaly ještě přitažlivějším.