Padlá labuť

24. Kapitola

24. Kapitola

Cítila jsem se tak prázdná. Zavřená v téhle sterilní místnosti a připoutaná k posteli na bůhvíjak dlouho. Jsem tu jako ve vězení, ale je to horší. Ve vězení můžete alespoň chodit.

Ubíhaly minuty, hodiny i celé dny. Nerozlišovala jsem, kdy den přechází v noc a noc v nový den. Bylo mi to jedno. Popravdě, všechno mi bylo jedno. Stala se ze mě apatická bytost bez snů, ideálů a bez života.

Ani když jsem se poprvé spatřila v zrcadle, jsem nic necítila, ačkoliv má tvář vypadala příšerně. Kdybych nevěděla, že je moje, nepoznala bych ji. Obvazy zakrývaly velkou bouli na čele, kterou jsem cítila jen na dotek, z popelavé tváře nezdravé barvy postrádající slunce vyčnívalo několik hlubších i mělčích jizev od roztříštěného skla, modřiny všech barev pokrývaly hlavně bradu, celou spodní čelist a táhly se i po zbytku těla. Oblast zapadlých, slzami zarudlých očí, které ztratily svůj tehdejší půvab a jiskru zbarvovaly temně fialové stíny. Suché popraskané rty neměly naopak barvu žádnou.

Dívala jsem se na tu zničenou dívku v zrcadle, jak bezmocně upírá oči na svůj odraz. Už nevypadám jako máma. Ona nikdy neztratila svou krásu, protože nikdy neztratila vůli žít...

Jestli ve mně ještě doutnala mizivá jiskřička naděje, že se někdy vrátím na divadelní prkna, doktor Malwick ji pohřbil úplně. "Víš Faith, věc se má tak, že balet, to je obrovský nápor na kosti. Navíc nezapomínej, že už nejsi nejmladší. Teď je ti osmnáct a k aktivní kariéře by ses mohla vrátit nejdřív za dva, za tři roky, když všechno dobře půjde. To už jsme na jednadvaceti. Než se dostaneš do své bývalé formy, potrvá nejmíň další dva roky, jestli vůbec, protože zlomenina femuru je trvalý zásah do kosterního systému. Musíš počítat s tím, že už se nikdy nebudeš cítit jako předtím. Tvoje zranění, ať už se zahojí sebelíp, tě bude omezovat v extrémních aktivitách. A teď si uvědom, v kolika letech baletky ukončují kariéru. Málokterá vydrží na výsluní až do třiceti a to trénují nepřetržitě už pomalu od jeslí."

Oči se mi zaleskly. Všechno co říkal, byla pravda, ale nechtěla jsem se s tím smířit. Celé roky dřu, obětovala jsem svému snu každou minutu už od čtyř let. Jak se mám teď vyrovnat s tou prázdnotou? Co si počnu se vším tím volným časem? Nemůžu nic než přemýšlet a z toho mám největší strach. Spousta a spousta času na přemýšlení.

Jeden okamžik, jedno špatné rozhodnutí a přišla jsem o to jediné, co dávalo mému životu smysl. Jak mám žít dál? Nemám žádnou budoucnost a to všechno jen kvůli jedné jediné, ale osudové chybě a jednomu nezodpovědnému klukovi. Zničil mi život a sám si odkráčel jen s boulí na hlavě a odřenou rukou. Proč je svět tak nespravedlivý? Bryan si bude dál žít svůj poklidný život plážového playboye a lamače dívčích srdcí se svým báječným vynálezem desetiměsíční známosti, zatímco já skončím někde v troskách svého a mámina nedosaženého cíle.

Už jsem zapomněla, že doktor Malwick pořád sedí v mém pokoji, dokud na sebe neupozornil tichým odkašláním. Přinutila jsem se vrátit zpět do nemocničního pokoje a střetla jsem se s jeho modrýma očima putujícíma po mém uslzeném modřinami a škrábanci zhyzděném obličeji. "Faith, já vím, že se ti to těžko poslouchá, ale čím dřív se s tím smíříš, tím dřív budeš schopná návratu do běžného života."

"Můj běžný život je to, o co jsem právě přišla," špitla jsem slabě na vysvětlenou.

Chápavě mi přejel prsty po paži. "Úspěšně jsi ukončila střední školu. Máš před sebou celý život, tak neříkej, že ne. Půjdeš na vysokou, začneš znova a třeba i líp."

Nová bolest mi začala spalovat vnitřnosti. Nové slzy se mi řinuly po tvářích. "Nepůjdu na vysokou. Hlásila jsem se jen na taneční obory." Zavřela jsem oči a odvrátila jsem hlavu k oknu, abych unikla před doktorovýma pátravýma očima. Z nadějné tanečnice se ze dne na den, z minuty na minutu stala nicka. Nicka, která byla tak naivní a přihlásila se jen na umělecké školy.

"Hlavu vzhůru, Faith. Spousta škol přijímá studenty i ve druhých kolech. Nejsi jediná, kdo se nedostal na svou vysněnou školu."

"Jenže já jsem se tam dostala!" zakřičela jsem na něj až leknutím nadskočil. "Vidíte?" Mávala jsem mu před nosem zmuchlaným dopisem z Juilliardu, který před pár dny přinesla paní Santhisová. "Dostala jsem se na svou vysněnou školu, ale nemůžu tam jít. Nemůžu, protože...protože..." Vztek mě opustil a spolu s ním i slova. Cítila jsem ostrou a zároveň tupou bolest v hrudi tlačící mi na srdce, jako by ho chtěla zastavit. Nebojovala jsem s ní. Neměla jsem sílu.

Zmuchlala jsem ten papír momentálně už nulové hodnoty ještě víc a mrštila jsem jím na druhou stranu pokoje. Byl zničený a nepoužitelný stejně jako já.

Doktor Malwick se chvíli díval na tu malou kuličku a pak obrátil pozornost zpět na mě. "Nevzdávej se tak snadno, Faith. Vím, že jsi teď na dně, ale jednou se od něj zase odrazíš. Nemysli na to, cos mohla mít a soustřeď se raději na to, co můžeš mít."

Má pravdu. Samozřejmě že má, ale já se prostě nedokážu ze dne na den smířit s takovou ránou. Možná někdy..."Potřebuju čas," hájila jsem se tak tichým hlasem, že ho snad ani nemohl slyšet. Spoustu času.