Padlá labuť

22. Kapitola - Den, kdy se zastavila Země

Je to tady! Konečně jsem se přehoupla přes 'úvod' :D Dnešní kapitola má zatím jako jediná název (nesouvisející se stejnojmenným filmem) a to z toho důvodu, že je opravdu velmi důležitá a zlomová (proto taky o dost delší než ty předchozí :D) Doufám, že vás vývoj příběhu neodradí ani nezklame. Přeju krásný zbytek dne a opět všem moc a moc děkuju :))*
_________________________

"Tak? Faith, sakra řekneš mi konečně, jak jsi dopadla?" dorážel na mě Bryan a rukou si stínil oči, aby se nemusel škmouřit proti ostrému slunci. Skenoval mou tvář a snažil se tam najít jakoukoliv stopu, která by mu prozradila pravdu. Vlasy se mu třepotaly kolem obličeje v mírném větříku vanoucím od moře, takže si je musel každých pár vteřin odhazovat z obličeje, stejně jako já.

Nikdy by mě nenapadlo, že právě Bryan bude moji maturitu takhle prožívat. Bojovala jsem s nutkáním mu zkontrolovat nehty, jestli je náhodou nemá okousané.

"Dopadlo to..." Schválně jsem nechala větu nedokončenou a pečlivě jsem si kontrolovala výraz v obličeji. Bavilo mě sledovat, jak v Bryanovi roste napětí. Škodolibé? Ano. Nevhodné? Rozhodně ne. "...nad očekávání," jásala jsem s širokým úsměvem stále neschopná uvěřit, že je to pravda. Mám maturitu! Ode dneška je ze mě oficiálně osoba způsobilá studovat na univerzitě. Ještě teď se mi klepaly ruce i nohy, jak jsem byla nervózní, abych něco nezvorala, ale v hrudi se mi rozléhal ten nejuvolněnější pocit. Pocit, že je to za mnou a že teď už stačí jen čekat na dopis z vysoké. Jedním slovem nepopsatelné.

Bryanovi chviličku trvalo, než si uvědomil, co říkám, ale pak mě zvedl do náruče a zatočil se se mnou, až všechno kolem splynulo do rozmazané šmouhy. Když mě zase postavil na nohy, střetli jsme se očima a ty jeho zářily jako dva zelené drahokamy. "Gratuluju, zlato!" pohladil mě po tváři a zastrčil mi pár neposedných pramenů vlasů za ucho. "Ale stejně jsem věděl, žes to dala, takže sis mohla tu komedii odpustit," cvrnknul mě zlehka do nosu.

"No jasně že jo." Dala jsem si záležet, aby moje odpověď zněla opravdu sarkasticky.

"Ale teď tě čeká ještě něco daleko, daleko důležitějšího."

"Jo, já vím," povzdychla jsem si. "Ale s tím už nic neudělám. Buď se tam dostanu, nebo ne."

Bryan se pokřiveně usmál a v očích mu nebezpečně zablýsklo. "Tohle jsem nemyslel, zlato...Party. Čeká tě party tvýho života," významně nadzvedl obočí.

No ovšem, maturitní večírek. Nechtělo se mi tam, protože opravdu nechápu, proč bych měla dobrovolně trávit svůj volný čas s lidmi, které většinou z duše nesnáším a oni mě stejně tak. Na druhou stranu Nicole mám ráda a s ní bych konec střední chtěla oslavit, ale není ani jednotisícinová šance, že by si má kamarádka nechala ujít příležitost zúčastnit se party století.

*

Bryan mě vedl k místu, odkud se ozývala hlasitá hudba a smích mých přiopilých spolužáků. "Vážně, jestli trochu nezrychlíš, přísahám, že tě tam donesu na zádech. Je to tvůj večer a ty se tváříš, jako bych tě nutil jít do klubu důchodců."

Obrátila jsem oči k nebi. Klub důchodců by mi byl možná milejší. No i když...Dál jsem se vlekla pár kroků za Bryanem nevšímajíc si jeho věčných povzdechů a nesouhlasných pohledů. Myslel si, že se chovám jako dítě.

Nakonec mu už opravdu došla trpělivost, zastavil se a počkal, až se k němu přiloudám, aby mě mohl popadnout do náruče. "Pusť mě," vypískla jsem, ale nevšímal si toho a pokračoval v chůzi. "Bryane, já to myslím vážně. Postav. Mě. Na zem." sekala jsem jednotlivá slova.