Padlá labuť

9. Kapitola

9. Kapitola

„S věnováním pro moje nejmilejší kamarádky. Děkuju za podporu. Fakt to pro mě moc znamená, dudes ;)*"

Stoupala jsem po schodech nahoru do svého pokoje a nohy se mi třásly, jako by byly z rosolu. Dýchej, připomínala jsem si. Bryan mě beze slova následoval a to bylo divné. Říkala jsem si, na co asi myslí.

„Vítej v mém království," řekla jsem a rozpřáhla ruce do prostoru. Díky bohu, že mě včera přepadla uklízecí nálada, jinak by se Bryan díval na oblečení a knihy rozházené po celém pokoji. Takhle se mu naskytl pohled na útulný podkrovní pokoj spořádané studentky.

„Hezké," poznamenal a zaujatě se rozhlížel na všechny strany.

Přešla jsem ke skříni a začala hledat nějaké vhodné tričko na převlečení, když se mi za zády ozval Bryanův hlas: „Myslel jsem, že nemáš sourozence."

Nechápavě jsem nadzvedla obočí a pokračovala v hledání trička. „Taky ne."

„A kdo je teda to dítě na fotce?" zeptal se zvědavě.

Otočila jsem se, abych se podívala, jakou fotku má na mysli. Díval se na velký obraz mladé tmavovlasé ženy s vlídným úsměvem, která objímá malou rozesmátou holčičku. „To jsem já." Můj hlas zněl tiše a bolestně i mým vlastním uším.

Nechápavě se mi podíval do očí. „S mámou. Spousta lidí, co ji znali tvrdí, že teď vypadám přesně jako ona." vysvětlila jsem. Rukama jsem si sevřela hrudník a otočila se k oknu. Byla to jedna z mála fotek, které jsem s mámou měla, protože většinu jich táta schoval do krabice.

„Promiň, neměl jsem se ptát," omlouval se Bryan. Chtěla jsem říct, že to nevadí, ale určitě by se mi zlomil hlas, tak jsem se jen zhluboka nadechla, abych zahnala slzy. „Faith, můžu pro tebe něco udělat?" zeptal se a z jeho hlasu čišela něha a starost.

Podařilo se mi přimět své rty k mírnému úsměvu. Otočila jsem se a podívala se mu uslzenýma očima do tváře. „Obejmi mě," zašeptala jsem sotva slyšitelně.

Dvěma dlouhými kroky vymazal vzdálenost, která nás dělila, a přitáhl si mě do náruče. Rukama mi přejížděl po páteři, ale nic neříkal. Jen mě držel pohromadě, abych se nerozpadla na tisíc malých kousků. Dívám se na tu fotku už několik let, takže nevím, proč mě tak sebralo, když na ni Bryan upozornil, ale v hrudi se mi usadila ostrá bolest bodající jako nůž. Hlupák, kdo tvrdí, že bolest způsobují jen fyziologické jevy. Kdykoliv si vzpomenu na mámu, objeví se mi v srdci propast připomínající černou díru. Prázdná a nicotná.

Když mi vtisknul pusu do vlasů, něco se ve mně pohnulo a já si uvědomila, že tenhle kluk je tady teď se mnou a snaží se mi pomoct, i když může být kdekoliv jinde a bavit se. Zaplavila mě vlna citu a pokusila jsem se vyprostit z Bryanova objetí, abych se na něj mohla podívat. Okamžitě uvolnil ruce a dovolil mi se odtáhnout. Postavila jsem se na špičky a přitáhla si jeho krásný starostlivý obličej k sobě, abych ho mohla políbit. Nenapadlo mě, jak jinak a lépe bych mu mohla poděkovat.

Bryan se rychle vzpamatoval z šoku, který mu můj náhlý výpad způsobil, znovu mi omotal paže kolem pasu a polibek mi začal vášnivě vracet.

„Nejspíš bychom si měli sundat ty mokré věci," poznamenala jsem mezi polibky.

Místo odpovědi se z Bryanova hrdla ozvalo souhlasné zamručení a odtáhl se jen na tak dlouho, aby si mohl svléknout mokré tričko a hodit ho na zem. Pak se zase hladově vrhnul na moje rty jako bychom se nelíbali celé týdny. Ruce pomalu přesouval na moje boky a sevřel prsty kolem lemu trička. Jedním plynulým pohybem mi ho přetáhl přes hlavu a hodil ho na zem, kde se připojilo k tomu jeho.