Padlá labuť

32. Kapitola

32. Kapitola

"Máš všechno?" ujišťovala se paní Santhisová a v ruce svírala mou cestovní tašku.

"Jo, myslím, že jo," přitakala jsem se stopou optimismu v hlase. Konečně jsem se dočkala chvíle, kdy opustím brány zdejšího komplexu.

Sice jsem se těšila, ale zároveň mě strašila ta velká neznámá přede mnou. Rozhodla jsem se doma stavit jen pro pár nejnutnějších věcí a pak rovnou pokračovat na letiště. Možná jsem se zapomněla zmínit, ale chystám se nastoupit na universitu v Iowa city. Je to hodně daleko, takže přesně to, co potřebuju. Vypadnout někam, kde nikoho neznám a nikdo nezná mě.

"V kolik ti letí letadlo?" přerušila tok mých myšlenek a donutila mě tak vrátit se zpátky do přítomnosti.

"V jedenáct."

"Tak brzy?" zesmutněla. Nepochybně se děsila našeho rozloučení stejně jako já. "Vždyť si ani nestihneš zabalit."

"Stačí mi jen pár drobností. Víc nepotřebuju," ušklíbla jsem se ve snaze ji trochu rozveselit. Nepotřebuju a ani nechci. Odpověděla jsem na inzerát do studentského bytu jednoho sympatického kluka. Alespoň podle toho, co mi psal, usuzuju, že je sympatický...a taky gay, takže opravdu nemám strach, že by na mě něco zkoušel. Každopádně se zaručil, že byt je vybavený, útulný a nedaleko univerzity. Doufám, že je to pravda, protože nevím, co bych si počala uprostřed velkého cizího města v cizím státě.

"No dobře," objala mě rezignovaně kolem ramen. "Tak pojď, ať už jsme odsud pryč." Po ničem netoužím víc. Kdyby to šlo, vyběhla bych ze dveří bez jediného ohlédnutí.
*
"Je táta doma?" zeptala jsem se naoko nezaujatě. Předpokládám, že není. Co by tady v tuhle hodinu dělal, ale jistota je jistota. Rozhodně bych se ráda vyhnula trapnému setkání po tom, co mi řekl v nemocnici. Píchlo mě u srdce, když mi ta vzpomínka vytanula na mysli a snažila jsem se ji co nejrychleji zaplašit.

"Ne, není," odpověděla paní Santhisová a zkoumavě si mě prohlížela. "Proč?"

"Jen tak," pokrčila jsem rameny a zamířila nahoru do svého pokoje. Ještě nikdy mi nedělalo takový problém vylézt pár blbých schodů. Doufám, že můj nový byt bude mít výtah nebo tam asi někde vypustím duši.

Když jsem rozdýchala ten namáhavý výstup, rozhlédla jsem se po místnosti. Nemám nejmenší tušení, co bych si chtěla odvézt. Došlo mi, že žádná z těchto věcí pro mě nic neznamená. Jsou to jen věci. Mrzelo mě, že nemám nic důležitého, nic nepostradatelného. Bezděčně jsem zabloudila očima na zeď, kde visela velká fotka mě a mojí mámy. To je to důležité a nepostradatelné. Ale bohužel taky moc velké. Jenže jinou
fotku nemám...

Nemám?

Já možná ne, ale to neznamená, že bych nemohla mít. Vybavila se mi vzdálená, lehce zamlžená vzpomínka na tátu sedícího na gauči s lahví whisky a velkou papírovou krabicí...krabicí plnou fotek.

Neváhala jsem ani minutu. Táta není doma, takže nic nepozná a i kdyby poznal...byla to moje máma.

Jakmile jsem nakoukla do tátovy ložnice/pracovny, spadla mi brada. No pa-ani...netušila jsem, jak moc musel mámu milovat. Stěny pokrývalo neskutečné množství fotek. Ze všech se na mě usmívala krásná mladá žena s tváří tak moc podobnou té mojí. Přistoupila jsem blíž a roztřesenými prsty se jedné z nich dotkla. "Mami," zašeptala jsem s očima upřenýma do těch jejích, jako bych se dívala do zrcadla.

Najednou jsem ucítila, jak se díra v mé hrudi bolestivě rozpíná. Obmotala jsem ruce kolem sebe a bezděčně si vzpomněla na Jakea. 'Objímáš se kolem pasu, protože máš pocit, že kdybys to nuedělala, rozpadneš se na kousíčky...' Ano, to je přesně ten pocit.