Padlá labuť

59. Kapitola

59. Kapitola

Seděla jsem na pláži s nohama pokrčenýma pod bradou a nepřítomně zírala do vln tříštících se o skalnaté výběžky vyčnívající z hlubin oceánu.

Nevím, jak dlouho jsem tam seděla bez pohnutí jako socha. Pár minut? Pár hodin? Kdo ví.

Když jsem si všimla, že slunce pomalu nabírá na krvavé barvě symbolizující umírající den a chystá se k tolik zaslouženému spánku za obzorem, uvědomila jsem si konečně svět kolem sebe.

Po dni, jehož hodiny se táhly jako nitky ze smaženého sýra jsem vytáhla z malé kabelky mobil. Ihned po zapnutí mě začal operátor bombardovat zprávami - 31 zmeškaných hovorů. Páni, můj rekord. Většina byla od Aarona, některé dokonce od Tysona a pár od Marry.

Okamžitě jsem se za sebe zastyděla. Jak můžu být tak sobecká a zapomínat na své přátele? Myslela jsem na ně na jednoho po druhém.

Aaron, chudák Aaron. Určitě je celý bez sebe zvědavostí a strachem, jestli jsem v pořádku.

A co Tyson? Můj rytíř, můj ochránce. Ani on si nezaslouží takové chování.

No a Marry? Hanba mluvit. Objevím se po víc jak půl roce na prahu jejího domu a vzápětí beze slova vycouvám? Nedokázala jsem jí nic říct, vysvětlit jí to. Prostě jen zmizet. Tak je to přece nejjednodušší.

Když jsem se prokousala nepřijatými hovory, přišel na řadu snad nekončící seznam zpráv:

Aaron:
Zlato, jsi v pořádku? Ozvi se, prosím.

Faith, proč jsi o sobě nedala vědět? A co tvůj táta? Máme strach.

Do háje! Jestli se do večera neohlásíš jedu za tebou!

Tyson:
Kde proboha jsi? Aaron už z tebe málem zešílel.

Faith? Nechci tě nějak otravovat, ale vážně je takovej problém zvednout ten blbej mobil?

Na čtení dalších zpráv jsem už nenašla odvahu. Cítila jsem se dost mizerně i bez výčitek svědomí.

Párkrát jsem se zhluboka nadechla. Musím se jim ozvat. Prostě musím. Ale zavolat nemůžu. Myslím, že bych nedokázala ovládnout svůj hlas natolik, abych je přesvědčila, že jsem v pořádku, i když nejsem.

Několikrát jsem napsala pár slov, ale vzápětí je zas smazala. Nevím, jak to formulovat, nedokážu pořádně přemýšlet.

Nakonec jsem se smířila s tím, že prostě nejsem dokonalá a odeslala oběma mým přátelům tutéž zprávu: Omlouvám se, měla jsem vypnutý mobil...za tátou mě nepustili, je na JIPce, ale mimo nebezpečí...nevím, kdy se budu moct vrátit domů, doufám, že brzy...mám vás ráda

Tak, a je to. Marry psát nebudu, jí to musím vysvětlit osobně.

Už už jsem se zvedala k odchodu, když jsem si všimla ještě jednoho člověka, od kterého mám nějaké nepřečtené zprávy.

Jacob:
Ahoj, Faith. Můžeš mi to prosím odpustit?

Chápu. Zlobíš se.

Faith, kde jsi? Byl jsem u tebe doma a tví spolubydlící mi řekli, že jsi odjela domů, je to pravda?

Domů? Oni mu opravdu řekli, že jsem jela domů? Moje doma už je přece v Iowě. V bytě s dvěma naprosto odlišnými, ale stejně úžasnými spolubydlícími.

I on by si možná zasloužil odpověď, ale potíž je v tom, že mu nemám co napsat. Zlobím se na něj za to, jak se choval. Někomu se to možná může zdát přehnané až detinské, ale každý z nás občas dělá věci, kterým rozumí jen on sám.

Schovala jsem mobil a vydala se nejkratší cestou na místo, odkud jsem včera tak zbaběle utekla.

Než jsem ale vůbec opustila pláž, zastavil mě Ed Sheeran ohlašující, že kdosi touží po mém hlasu.

V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Hlavou mi probleskly všechny možné kombinace, kdo se asi nachází na druhém konci. Když jsem konečně našla odvahu podívat se pravdě do očí, respektive na jméno volajícího, rozklepala jsem se, jako by mě někdo od hlavy k patě polil ledovou vodou.

Tyson.

Nemůžu to vzít, byla moje první myšlenka.

Musíš to vzít! opravilo mě moje podvědomí.

Na jednu stranu jsem chtěla poslechnout. Strašně moc jsem si přála s Tysonem mluvit. Slyšet jeho hluboký hlas, který mě uklidňuje a říká, že všechno bude dobré. Bůh ale ví, že pouhý hlas by mi byl málo. To, co od něj doopravdy potřebuju totiž nejsou slova útěchy.

Na druhou stranu jsem měla strach. Nemůžu s ním mluvit, protože bych to pravděpodobně nezvládla. Sesypala bych se.

Nevím, co nakonec rozhodlo, ale najednou jsem měla mobil přitisknutý k uchu a zaposlouchala se do známého hlasu.

,,Faith," vydechl úlevou. Zdálo se mi, jako bych snad slyšela ten kámen, který mu spadl ze srdce.

,,A-hoj," odkašlala jsem si. Po tolika hodinách ticha jsem měla úplně vyschlý krk.

,,Faith," opakoval znovu mé jméno jako by to bylo to nejkrásnější slovo na světě. ,,Tohle už mi nikdy nedělej rozumíš? Celej den jsem úplně k nepoužití, jak jsem se o tebe bál. Sakra!" ulevil si. Poznala jsem , jak moc se musí přemáhat, aby nekřičel.

Cítila jsem, jak se mi hrdlo stahuje a ucpává. Do očí se mi znovu nahrnuly hloupé slzy. Tiše jsem popotáhla nosem a Tyson okamžitě zmlknul. Ach jo, myslela jsem si, že to neuslyší.

,,Faith, ty brečíš?"

,,Ne," zaskuhrala jsem velice nepřesvědčivě a tváře už jsem měla celé zmáčené.

Ve sluchátku se ozval dlouhý povzdech. ,,Nelži mi, kočko," zašeptal už mírnějším hlasem.

Krátce jsem se zasmála a hřbetem ruky jsem si osušila oči a tváře. Vlastně jsem ráda, že zavolal, místo aby poslal obyčejnou SMS.

,,Slib mi, že už nebudeš brečet, Faith," zaprosil tónem, ze kterého čišely obavy, lítost a bezmoc.

Ach, Tysone, tak ráda bych ti slíbila zrovna tohle, ale...nemůžu.

Najednou jsem zatoužila po jeho přítomnosti jako po ničem jiném. Potřebovala jsem ho mít vedle sebe, schovat se v jeho pevné ochranářské náruči.

,,Chybíš mi," zachrčela jsem skrz sevřené hrdlo a do očí už se mi draly další slzy.

Na druhém konci nastalo krátké ticho. Znejistěla jsem. Řekla jsem snad něco špatně?

,,Taky mi chybíš, kočko," ozvalo se nakonec. Navzdory všemu, co se právě dělo, moje srdce zaplavilo teplo a já jsem konečně cítila částečnou vyrovnanost a klid. A to všechno jen díky dvěma zdánlivě nevinným slůvkům.

Slíbila jsem mu ještě, že se ozvu, jakmile budu mít nějaké zprávy z nemocnice. Můj rozhovor s doktorem Mailerem jsem záměrně nezmínila. Nechci ani myslet na to, co mi řekl, a kdybych se s tím někomu svěřila, neunikla bych před tím. Takhle můžu ještě nějakou dobu předstírat, že k němu nedošlo.

Když jsme se loučili, teplo z mého srdce vyprchalo stejně rychle, jako se objevilo, a mým tělem navzdory letní teplotě projel záchvěv zimy.

Znovu jsem se ocitla přede dveřmi 'našeho' domu. Umiňovala jsem si, že tentokrát už neuteču. Dokonce jsem se zařekla, že už neuteču nikdy a před ničím. Jak můžu sama vidět, moje minulost mě vždycky dohoní. Při té myšlence se mi před očima opět zjevil Bryanův obličej.