Padlá labuť

23. Kapitola

23. Kapitola

Temnota. Všude se rozprostírala nekonečná temnota. Prázdno uvnitř, prázdno kolem. Byl to ten druh prázdnoty, který svírá, svazuje a dusí. Nehmatatelná síla mě tlačila dolů. Klesala jsem hloub a hloub do té tmy. Nikde ani náznak světla. A proč taky? Nemám důvod ho hledat. Proč bych měla chtít znovu vidět světlo? Proč bych se měla chtít vrátit? Už není nikdo, na koho by se mé oči chtěly dívat. Nikdo na koho by se mé rty chtěly usmát. Nikdo, koho by mé paže chtěly obejmout, mé srdce milovat. Jsem sama...

Je to skoro jako rouhání, já vím. Nejsem sama, ale říkejte to člověku, který někoho ztratí. Necháváme se příliš unést bolestí a zapomínáme. Zapomínat je lidské. Naše srdce nedokáže zároveň bojovat se ztrátou a cítit vděčnost. Musí se nejdřív vyrovnat s jedním. S tím silnějším.

*

Ostré bílé světlo mě bodalo do očí i přes zavřená víčka. Slyšela jsem tiché pípání a bzučení nějakých přístrojů. Ve vzduchu se vznášel nepříjemný pach dezinfekce. Zachvěla se mi víčka, snažila jsem se otevřít oči, ale bylo to namáhavé. Jako by byly z olova. Když se mi to konečně podařilo, rozhlédla jsem se kolem. Nepoznávala jsem to. Čtyři bílé stěny bez obrazů, okno se staženými žaluziemi, nedovolující poznat, ve které části dne se nacházíme, a složitá soustava přístrojů propojená hadičkami. Sklopila jsem zrak na své ruce ležící na světlé dece. Do pravého zápěstí pokrytého spoustou drobných podlitin a škrábanců ústila jedna z té změti hadiček. Levá ruka byla omotaná obvazem a také celá posetá modřinami. Co to má znamenat? Vyděšeně jsem zírala na své zhmožděniny a bála jsem se, jak asi vypadá zbytek. Chtěla jsem se posadit, ale zastavila mě prudká bolest v žebrech. Ze rtů mi uniklo bolestné zasyčení. Odnikud vystřelila něčí ruka a jemně mě zatlačila zpět na polštář. "Nehýbej se, drahoušku," pronesl chlácholivý ženský hlas. Otočila jsem se za ním a spatřila ženu, asi kolem padesátky. Prošedivělé vlasy měla stažené do přísného drdolu, ale její tvář byla přátelská. Mile se usmála a její ruka se přemístila k přístrojům.

"K-kde to jsem?" Můj hlas zněl divně. Unaveně a nakřáple, jako bych ho nepoužila už kolik dní.

Posadila se na bílou plastovou židli vedle postele. "Tohle je Nemocnice svatého Patrika."

Nemocnice. Ale proč? "Co se stalo?"

Žena, Suzanne, podle štítku na její zdravotnické uniformě se přestala usmívat a oči jí zaplnila lítost. "Mělas autonehodu, zlatíčko."

Jakmile to vyslovila, vrátila se mi nejasná zamlžená vzpomínka. Dva kužely žlutého světla, hlasitý náraz, výkřik...Pevně jsem semkla víčka ve snaze tu ošklivou vzpomínku zahodit, ale nešlo to. Zaryla se mi do paměti jako stopa do čerstvého betonu - napořád.

"Jak moc zlé to je?" Už vím, že mám pohmožděné ruce a nejspíš pár přeražených žeber soudě podle bodavé bolesti doprovázející každý nádech, ale co dál? Co ještě mi ta pitomá nehoda způsobila?

Její výraz posmutněl ještě víc. Nemusela ani odpovídat, abych poznala, že je to opravdu zlé. V očích mě začaly štípat slzy. Suzanne se naklonila blíž a setřela slzu, která mi vyklouzla z koutku oka. "Za chvilku přijde doktorka Hornová a řekne ti víc."

Do dveří tiše vstoupila malá baculatá černoška v bílém doktorském plášti. Z kulatého obličeje orámovaného černými vlasy vystupovaly její korálkové oči barvy letní oblohy. Roztáhla rty do širokého laskavého úsměvu a odhalila dvě řady zářivě bílých zubů. "Dobrý podvečer, dámy."

Suzanne jí okamžitě odpověděla, ale já ne. Nemohla jsem najít svůj hlas. Doktorka Hornová vrhla na sestru rychlý pohled a ona jen přikývla a s posledním úsměvem se vytratila z místnosti.

"Tak Faith, jak se cítíš?" optala se doktorka a posadila se na kraj postele, aby mi líp viděla do obličeje. Otázka za milion dolarů. Jak bych se asi mohla cítit? Zmateně? Vyděšeně? Dezorientovaně? Pro představu by stačilo.

"Co se stalo?" vypálila jsem na ni místo odpovědi.

"Mělas..."

"Autonehodu. Jo to už vím," skočila jsem jí neslušně do řeči, ale to mě teď opravdu netrápilo. "Já myslím, co se stalo se mnou...s námi." Začaly se mi vracet podrobnosti. Jeli jsme z večírku. Bryan řídil..."Co je s Bryanem?" Srdce mi bolestivě bilo do zlomených žeber. Co je s ním?

Doktorka Hornová se usmála. "To je ten chlapec, který jel s tebou?" Přitakala jsem a ona pokračovala: "Nedělej si o něj starosti. Měl opravdu velké štěstí, že vyvázl jen s několika modřinami a boulemi. Propustili jsme ho hned ten den."

Spadl mi kámen ze srdce. Alespoň někdo je v pořádku, ale počkat počkat. Když říká ten samý den, to by znamenalo..."Co je za den?"

"Úterý."

"Úterý? Party se konala v pátek, takže jsem byla tři dny v bezvědomí?" Vykulila jsem na ni oči, div mi nevypadly z důlků. Proboha. Tři dny v bezvědomí!

"Víš, ztratilas spoustu krve a taky jsme tě museli operovat." Doktorka si dávala opravdu záležet, aby mi nezpůsobila šok nebo mě nevyděsila, ale nutno říct, že selhala na plné čáře. Ztráta krve, operace, co přijde dál?

"Takže..." odmlčela jsem se, oči upřené na modrofialové ruce nervózně žmoulající lem přikrývky. Bojím se zeptat. Bojím se, že mi řekne něco, co nechci slyšet.

"Chceš vědět, jak to s tebou vypadá," dokončila místo mě a otevřela tmavomodré desky, ve kterých se nepochybně psalo o mém stavu.

"Jo, tak napůl." Pokusila jsem se vyčarovat úsměv, ale byl to spíš bolestný škleb. Cítila jsem, jak se mi napíná kůže na tvářích.

"No, nebudu ti lhát, Faith. Byla to opravdu ošklivá nehoda. Až se divím, že jediná opravdu zraněná jsi ty. Tvůj přítel měl obrovské štěstí."

"Není to můj přítel," opravila jsem ji a pak na mě dopadla síla mých slov. "Byl, ale už není." Přála jsem si zapomenout na všechno, co se ten večer stalo, ale osud tomu nechtěl. Některé věci vám prostě z hlavy nevytluče ani sebevětší rána.

"Oh, to mě mrzí. No ale zpět k tobě." Zahleděla se do papírů a četla: "Otřes mozku, ale nic závažného. Vyšetření nepotvrdilo žádné výrazné poškození. U většiny takových případů se jedná jen o nejasné vzpomínky z události.

Dál dvě zlomená žebra, také nic hrozného, ale způsobuje to mírné bolesti při dýchání. Toho už sis určitě všimla. Za pár týdnů to ani nebudeš vnímat.

No a nakonec zlomenina diafýzy stehenní kosti. Tady už to nevypadá tak růžově. Museli jsme přistoupit k operaci s extraoseální osteosyntézou. Jedná se o vnitřní fixaci úlomků pomocí Kirschnerových drátů, což by mělo urychlit hojení..." Odmlčela se a dala mi chvilku na vstřebání nových informací. "Vím, že to takhle zní příšerně, ale za pár týdnů šrouby vyndáme a uvidíme, jak budeme postupovat pak."

Doktorka Hornová mluvila dál, ale už jsem ji neposlouchala. Za pár týdnů mi vyndají šrouby a pak se rozhodnou o další léčbě. Nezajímaly mě žádné odborné žvásty ani co jsou ty věci v mojí noze. Zajímalo mě jediné. Co bude s mojí kariérou? S mojí budoucností? Za tři měsíce mám nastoupit na vysokou, ale do té doby ani nebudu schopná se postavit na nohy. Ležela jsem na té pitomé nemocniční posteli jako opařená. Neschopná jakékoliv reakce jsem se dívala, jak můj život mizí v troskách.