Padlá labuť

26. Kapitola

26. Kapitola

Ozvalo se tiché zaklepání na dveře a pak dovnitř opatrně nakoukla blonďatá hlava mé nejlepší kamarádky.

"Nicole," přivítala jsem ji s opravdovým a nefalšovaným úsměvem.

"Ahoj, Faith," váhavě rozšířila svůj nejistý úsměv a posadila se na židli u postele. Chvíli jsme seděly mlčky, ale Nik vypadala, že má na srdci tisíc věcí, jen neví, jak začít.

"Jak ti je?" Kmitla očima na mou nohu v dlaze a pak rychle ucukla, jako by se dívala na něco nechutného.

Pokrčila jsem rameny a můj úsměv zmizel. Tuhle otázku dostávám každý den a odpověď je pořád stejná. "Mizerně." Můj stav se zlepšuje, škrábance a odřeniny už po sobě zanechaly jen nepatrná znaménka, ale jizva v mém srdci se nehojí.
"Promiň, to mi nedošlo. Jsem blbá," zakroutila hlavou s očima upřenýma na své ruce propletené v klíně.

"Nejsi blbá, jsi skvělá, že ses za mnou zastavila. Děkuju," vzala jsem ji opatrně za ruku a přiměla ji tak podívat se mi do očí.
Usmála se a stiskla mi zápěstí. "Tak povídej, co je nového na pobřeží? Hořím zvědavostí na nejnovější drby," pobízela jsem ji.

Nicole se na chvilku zamyslela a pak spustila o naprosto obyčejných záležitostech. Jak se pláže plní turisty, že si začala shánět kolej a přihlásila se do kurzu první pomoci...Chybělo mi to. Chybělo mi povídat si o hloupostech a připadat si zase jako člověk.

Na chvíli se mi podařilo zapomenout, co se stalo, ale opravdu jen na chvíli. Ostrá bolest v žebrech doprovázející tak vzácný smích mě rychle vrátila do reality a připomněla mi, kde jsme a proč tu jsme. Smích se vytratil a nahradila ho opět vážná atmosféra. Celou dobu jsem se chtěla Nicole na něco zeptat. "A jak...jak se má Bryan?" pokusila jsem se o nenucený tón, ale do očí bych se jí nepodívala. Hrála jsem si s řetízkem na levé ruce a čekala na její odpověď.

Vykulila oči. " Ty ses s ním neviděla?" Zakroutila jsem hlavou na znamení záporné odpovědi. "No to je parchant," zanadávala. "Ani se ti nepřišel omluvit?"

"Nestojím o jeho omluvu. Připadalo by mi to spíš jako výsměch." Sice jsem o jeho omluvu nestála, ale bylo by slušné se omluvit. Jenže Bryan neví, co je to slušnost. Kdyby to věděl, nikdy by si nezahrával s city ostatních. "Už ho nechci nikdy vidět, natož s ním mluvit. Jen mě zajímá, jak se má a jestli ho to celé nějak...poznamenalo."

"Nevím jak se má. Dlouho jsem ho neviděla," řekla Nicole uhlazujíc si zmačkaný lem letních šatů. Lhala. Z nějakého důvodu mi nechtěla říct pravdu a o to víc mě to začalo zajímat.

"Nik, nech toho. Já vím, že kecáš. Tak to vyklop. Přísahám, že to unesu." Netuším, o co jde, ale vzhledem k tomu, co mám za sebou mě jen tak něco nerozhází.

Nicole si mě chvíli zkoumavě měřila pohledem a pak rezignovala. "Pamatuješ si Karen Danesovou?"

Karen Danesová? No ovšem. Na ni nejde zapomenout. Její jízlivé poznámky o mé rodině mi znepříjemňovaly celý středoškolský život. Opatrně jsem přikývla. "No tak to vypadá, že ti dva...prostě...dost často je vídám spolu a...nechovají se jako kamarádi."

Páni...páni. Navzdory mým siláckým řečem mě to opravdu sebralo. Tohle jsem nečekala, i když vlastně nevím proč. Kluk jako Bryan nikdy nemusí zůstat dlouho sám. Celé zástupy holek čekají, až ta před nimi udělá chybu a uvolní jim místo.

"Faith? Jsi v pohodě?"

"Co? Jo, jo. Jen...vidím, že neztrácel čas. Myslela jsem si, že to, co mezi námi vzniklo, bylo důležité pro nás oba, ať už mi Collin navykládal cokoliv. Myslela jsem si, že ani Bryan nedokáže být tak přesvědčivý herec, aby všechny ty city jen předstíral, ale asi jsem ho špatně odhadla." Chtěla jsem, aby mi to bylo fuk, chtěla jsem, aby mi to nevhánělo do očí slzy. "Vlastně jsme se ani nerozešli," zašeptala jsem zlomeným hlasem. Ani jeden z nás nevypustil z úst slovo konec, ale oba jsme věděli, že náš vztah už po tom pitomém večírku nemůže pokračovat.

Nicole si přisedla na postel a opatrně, ale pevně mě objala. "Netrap se kvůli němu. Vždyť ani není moc hezkej."

Zasmála jsem se přes clonu slz. "Děkuju ti za podporu, ale víš stejně dobře jako já, že je zatraceně sexy." Takoví bývají nejhorší. Ponaučení pro příště.

"No dobře. Ale taky je to pořádnej kretén a srab a tím se jeho neodolatelnej vzhled dost kompenzuje, takže ve finále je to vlastně úplně tuctovej puberťák. Nestojí ti ani za jednu jedinou slzičku a vsadím se, že tys už jich pro něj ztratila celý miliony." Měla pravdu. Za prvé i za druhé. Nemá smysl se tím pořád trápit.

Zbytek odpoledne jsme si povídaly o všem možném až se mi skoro podařilo vytěsnit nepříjemný pocit prázdnoty a zbytečnosti, který mě provázel od prvního probuzení v nemocnici. Záměrně říkám skoro.

"A už víš, co bude dál?" zeptala se Nicole po krátké odmlce, kdy si připravovala vhodnou formulaci své otázky.

Bublina štěstí, která se nade mnou vznášela od Nicolina příchodu náhle praskla a zmizela. Nechtěla jsem o tom mluvit. "Co přesně myslíš?"

"No...myslím jako...co budeš dělat? Víš...se školou...se životem?" zeptala se opatrně. Ani pro ni nebylo tohle téma příjemné a možná i trochu litovala, že ho nakousla, ale viděla jsem jí na očích, jak ji to zajímá.

"Upřímně? Nemám tušení. Nikdy jsem nezvažovala jinou budoucnost, a tak teď nevím, co mám dělat. Pro mě neskončila jen jedna etapa. Mám pocit, že skončil celý můj život." Jako bych stála nad propastí a rozhodovala se, jestli skočit nebo se otočit a jít jinou cestou. Jenže jakou?

Nicole se na mě dívala smutnýma očima, ale nevěděla, jak by mi mohla pomoct. Ani já jsem nevěděla. A najednou jsem ucítila tu obrovskou propast mezi námi, které jsem si předtím nevšimla. Nicole nikdy nepochopí, co prožívám. Ona odejde po svých a může si jít kam jen chce. Má milující rodinu, která ji podporuje ve všem, co dělá. Má domov, kam se může vždycky vrátit. Má všechno. Jsme až moc jiné, ale neuvědomily jsme si to, dokud nám moje nehoda neotevřela oči.

Rozrazily se dveře a dovnitř vtrhla vrchní sestra. "Konec návštěv," oznámila s přísně stisknutými rty.

Nicole se zvedla. Postřehla jsem náznak úlevy v jejích očích a píchlo mě v hrudi, což nemělo nic společného se zlomemými žebry.

"Přijdeš zase někdy?" Nicole taky musela cítit to odcizení, ale doufala jsem, že ne tak moc, aby mě nadobro odstřihla.

"Jasně že jo," povytáhla koutky úst vzhůru. Lež. Milosrdná lež. Už nikdy nepřijde.