Padlá labuť

61. Kapitola

61. Kapitola

Vítr si pohrával s prameny mých dlouhých vlasů. Třepetal jimi, cuchal je, jako by si na nich vybíjel všechny svoje mindráky.

Konečně jsem to pochopila. Konečně jsem dostala odpověď na všechna svá proč. Konečně jsem dokázala celou záležitost vidět jinýma očima. Tátovýma očima.

Jeho pohled, jeho vztah ke mně.... Nebylo to o nenávisti ani pohrdaní, ale bolesti. Bolest dělá z lidí monstra. Bolest mění jejich srdce na kusy ledu.

Už mu nic nevyčítám. Vlastně ho tak trochu i chápu. Nikdo z nás to neměl jednoduché, ale teď už vím, že jeden to měl těžší, a já to nejsem.

V hrudi se mi začala rýsovat další velká díra. Táta mi dal jasně najevo, že to poslední, co by chtěl, je, abych tu zůstala. Já to přece taky nechci, tak proč mám ten divný pocit?

Zdálo se mi, jako by někdo násilím trhal všechny kořeny, které mě k tomuhle místu ještě poutaly.

Najednou jsem zatoužila vyplnit to prázdné místo ve svém srdci a vzpomněla jsem si na Aarona. Na Tysona, dokonce i na Jakea. Ach Jake! Byla jsem na něj zlá, zbytečně zlá. Měla bych se mu konečně ozvat a dát to s ním do pořádku.

Právě když už jsem se chystala opustit svoje dočasné útočiště v podobě skalnatého útesu na mořském břehu, se za mnou ozval něčí hlas:

,,Věděl jsem, že se tu dřív nebo později objevíš."

Leknutím jsem nadskočila. Nemusela jsem se ani otáčet, abych zjistila, komu ten hlas patří, ale stejně jsem to udělala.

Stál tam.

Stál tam s rukama ležérně zastrčenýma v kapsách hnědých kraťasů.

Stál tam a obdarovával mě upřeným pohledem svých pronikavých smaragdových očí.

Odhrnula jsem si neposedné vlasy z obličeje a věnovala mu nasupený pohled. ,,Co ode mě chceš?" prskla jsem po něm.

Rozšířil svůj (nepřiznává se mi to snadno, ale bohužel ano) neodolatelný křivý úsměv a udělal několik kroků mým směrem. ,,Chci od tebe jen jednu jedinou věc... Prosím," podíval se na mě skrz řasy, protože věděl, že tomu neodolám.

,,Fajn, tak o co teda jde?" protočila  jsem očima, abych mu tak dala co nejvíc najevo, jak je mi jeho přítomnost nepříjemná.

Chvíli nic neříkal, jen sledoval můj obličej a prapodivně se usmíval, ale najednou jeho úsměv zmizel.

,,Chci...chci abys mě vyslechla," udělal další krok ke mně a dotkl se mé paže.

Ucouvla jsem před ním a snažila se nevnímat brnění kůže v místě, kde se jí jeho prsty dotkly. ,,Já tě přece poslouchám," zamrmlala jsem kysele.

,,Ale tehdy jsi mě neposlouchala," zašeptal tak tiše, že se jeho hlas téměř ztratil v šumění oceánu.

V očích mě zaštípalo něco velmi podobného slzám, ale podařilo se mi to potlačit. Kéž bych totéž mohla říct také o tepající bolesti v mém děravém a zlomeném srdci. Moc dobře jsem věděla, na které tehdy právě myslí.
,,A divíš se mi?"

Díval se mi  zpříma do očí a já jsem mu jeho pohled tvrdě oplácela. Umínila jsem si, že tentokrát to nebudu já, kdo uhne pohledem.

Ještě chvíli jsem čekala, jak bude pokračovat, ale nevypadal, že mi má co říct. ,,Promiň, ale na tohle nemám čas. Musím stihnout letadlo," zakroutila jsem lhostejně hlavou a jakmile ta slova vyšla z mých úst, uvědomila jsem si, jak moc jsou pravdivá. Nic mě tady nedrží. Tentokrát už doopravdy.

Když jsem kolem něj procházela, vymrštil svou ruku a chytil mě za loket. Zmateně jsem mu pohlédla do očí. Doutnalo v nich odhodlání, ale také špetka nerozhodnosti.

Jediným pohybem si mě přitáhl k sobě a veškeré protesty mi byly k ničemu.

Stáli jsme na útesu, nalepení jeden na druhého podobně jako kdysi.

,,Letadlo?" vydechl proti mojí tváři. Jednou rukou pořád pevně svíral můj loket, ale mohl ho klidně pustit. Stejně bych mu nedokázala utéct.

,,Letadlo," přitakala jsem, omámená z té náhlé blízkosti mezi námi.

Nechápavě naklonil hlavu ke straně. ,,Jaký letadlo?" pokračoval ve výslechu.

Polkla jsem a ignorovala knedlík tvořící se mi v krku. ,,Přece domů."

Pustil můj loket, zato se obě jeho dlaně objevily na mých tvářích. Potlačila jsem zalapání po dechu. Věděla jsem, že bych se měla odtáhnout, vymanit se z jeho náruče, ale...nemohla jsem. Moje já, o kterém jsem si myslela, že už neexistuje, mi to nedovolilo.

,,Ty jsi doma tady," díval se na mě naléhavýma očima, jako by mě chtěl pohledem přesvědčit o své pravdě.

Zakroutila jsem hlavou a ve stejnou chvíli se mi oči zaleskly slzami. Vzpomínala jsem na všechnu bolest, kterou jsem v těchhle místech prožila. A představila si tu, jenž by mě čekala, pokud zůstanu. Přišla bych o všechno a nedostala nic na oplátku.

,,Nikdy jsem tady nebyla doma...Ne tak jako...v Iowě," přiznala jsem třesoucím se hlasem.

Srdce mi pukalo steskem. Tak moc mi chybí mi přátelé - moje skutečná rodina. Natolik jsem se ponořila do svých myšlenek, že jsem zapomněla na svou ostražitost.

Sklonil hlavu na mou úroveň a zaváhal snad jen na setinu vteřiny, než spojil naše rty.

Nepodobalo se to polibkům, které jsem si pamatovala z doby předtím. Tohle bylo jiné, naléhavé. Líbal mě hrubě a hladově, jako by na tom závisel jeho život. A já jsem mu to dovolila. Dovolila jsem mu všechno. A nejen to. Začala jsem mu polibek oplácet. Líbala jsem ho, jako by se nic z toho nestalo. Jako by všechny ty dlouhé měsíce odloučení nikdy neuběhly. Nebo možná uběhly (jak jinak bych si vysvětlila tváře zmáčené slzami), ale jako by nic neznamenaly.

Někde hluboko uvnitř jsem samozřejmě věděla, že právě dělám osudovou chybu, ale nemohla jsem si pomoct. Pomáhalo mi to zapomenout na všechnu špínu a bolest. Cítila jsem se tak svobodná, i když jen na prchavý okamžik, dokud se jeho obličej neodtrhl od mého.

Otevřela jsem oči (ani jsem si neuvědomila, jak pevně tisknu víčka k sobě) a zrychleně oddechovala, stejně jako on.

Vymotala jsem prsty z jeho vlasů a spouštěla ruce dolů. Sakra! Jak se tohle stalo? Jak jsem mohla vůbec dopustit, aby se to stalo?

Znovu sklonil obličej k tomu mému, ale tentokrát už moje ostražitost nepolevila.

Položila jsem mu ruku na prudce bušící srdce a odklonila se, abych ho zastavila. ,,Bryane,...ne...přestaň," prosila jsem zoufale.

Kdybych mu dovolila znovu spojit naše rty, zničilo by mě to. Nepatřím sem a nic, absolutně nic mě nemůže přesvědčit o opaku.

Vysmekla jsem se z jeho objetí a odstoupila do bezpečné vzdálenosti. ,,Musím jít," vypravila jsem ze sebe namáhavě a nechala jeho překvapenou a nechápavou tvář za sebou.

Vím, že líbat Bryana bylo špatné, ale pomohlo mi to v jedné věci. Pomohlo mi to vyznat se ve svých dosud zmatených citech. Uvědomila jsem si, že Bryan už je jednou provždy uzavřená kapitola z mojí minulosti.

Zároveň jsem si také uvědomila, kdo chci aby tvořil otevřenou kapitolu mé budoucnosti a doufala, že na to ještě není pozdě.

Musím chytit to letadlo!