Padlá labuť

46. Kapitola

46. Kapitola

Znovu se mi zachtělo procházky na čersvém vzduchu. Sice bylo pořád chladno (jasný důkaz toho, že se blíží zima), ale slunce přeci jen ještě vystrkovalo růžky a snažilo se na poslední chvíli zahřát nás malé bezbranné človíčky.

"Hlavně si zas nevypínej mobil, prosím," žádal mě Aaron. Nedokázal pochopit, že někdo může dobrovolně trávit čas venku, když je tam jen mokro, bláto a zima. Má oči, ale nedívá se. Nevidí tu krásu a kouzlo, které vidím já.

Procházela jsem se parkem zachumlaná do tlusté pletené šály. Hlavu jsem měla skloněnou, oči upřené k zemi, ani jsem nevnímala, kam jdu.

Najednou mi něco drobného tvrdě vrazilo do boku, až jsem se zapotácela.

"Dávej přece pozor!" rozkřikl se káravě mužský hlas plný autority. Než jsem se stihla podívat, jaký nezdvořák se tady na mě utrhuje za něco, co nebyla moje chyba, přiběhl ke mně a starostlivě se ptal: "Jste v pořádku? Nestalo se vám nic?"

Aha, tak on nekřičel na mě, ale na to drobné tornádo, které mě málem srazilo k zemi.

Zvedla jsem k němu zrak a nemohla jsem uvěřit své smůle. To už přece není normální, abychom na sebe naráželi pomalu na každém kroku.

"Jé ahoj, Faith," rozzářil se Jake jako letní slunce, když se setkal s mýma nevěřícnýma očima. "A rovnou se omlouvám. Tohle," položil ruce na štíhlá ramínka blonďaté holčičky, "je moje malá sestřička Zoey."

Dívenka se při zvuku svého jména sladce usmála a ukázala dolíčky ve tvářích. Na první pohled si podobní nebyli, ale při bližším zkoumání se objevily jisté znaky. Stejný tvar očí, stejně roztomilý úsměv...

"Oh, moc...moc mě těší, Zoey," sklonila jsem se k ní a podávala jí ruku.

Holčička zatahala Jakea za rukáv a zvonivým, dětským hláskem zašeptala: "To je ona?"

Jake trošku zrudnul a na setinu vteřiny kmitnul očima do mých. Pak opět sklonil hlavu a sotva postřehnutelně kývnul.

Nechápavě jsem se na ně dívala, ale než jsem se stihla zeptat, Zoey přiskočila ke mně a objala mě kolem stehen.

Znovu jsem zavrávorala, jak byl ten pohyb nečekaný a tázavě jsem se podívala na Jakea. Ten se jen usmíval a kroutil hlavou, jako by nevěřil tomu, co právě vidí.

"Tohle možná platí jako omluva na mě, ale ostatním se musíš omlouvat normálně," napomenul ji stále se usmívajíc.

Dívenka k němu otočila hlavu a pak jen utáhla své objetí kolem mých nohou. Nevypadala, že by chtěla něco říct.

"Zoey, to už stačí. Nemůžeš se takhle vrhat na lidi," pokračoval Jake v poučování a tentokrát už se jeho slova neminula účinkem. Holčička odstoupila a nahmatala jeho ruku, kterou pevně sevřela.

"No...ráda jsem vás viděla. Zoey, moc mě těšilo," usmála jsem se po krátké chvíli rozpačitého ticha, rozhodnutá pokračovat v procházce.

"Chceš si hrát?" zeptalo se plaše děvčátko a upíralo na mě svá sytě modrá kukadla.

Překvapeně jsem zamrkala a hledala vysvětlení v Jakeově tváři. Navedl svou malou sestřičku?

Nadechla jsem se a přemýšlela, co říct, abych ji neranila. "No, víš..."

"Prosím," přerušila mě tak líbezným a zároveň zoufalým hláskem. Opravdu má v očích slzy?

Dřepla jsem si, abychom měly obličeje na stejné úrovni ignorujíc přitom tupou bolest v noze. Odhrnula jsem jí vlásky z obličeje. Z toho smutkem zkřiveného, ale stále krásného obličeje. "A na co by sis chtěla hrát?"