Padlá labuť

68. Kapitola

68. Kapitola

,,Opravdu tady chceš zůstat? Sama?" ujišťoval se Aaron už snad pomiliontý, když stál ve dveřích s obřím kufrem. Jako by odjížděl na půl roku a ne na vánoční prázdniny.

Pokusila se o malý úsměv, když vrtěla hlavou, ale její oči, ty hluboký oříškový oči, ve kterých se skrývalo mnohem, mnohem víc, než nám kdy odtajnila, tak ty se neusmály.

,,Ne, Aarone. Opravdu si vážím všech tvých nabídek, ale ne. Zůstanu tady...doma," poslední slova sotva zašeptala a uhnula pohledem na svoje kolena.

Zkřivil jsem obličej. Trhalo mě na kusy vidět ji takhle rozebranou. Vypadala tak malá. Ne že by normálně byla bůhvíjaká obryně, ale takhle, ve vytahaným svetru a přiléhavých legínách, s nohama přitaženýma k tělu, vypadala ještě menší a zranitelnější. Chtěl jsem, ne, potřeboval jsem jí pomoct, ale jak? Oba jsme s Aaronem dobře věděli, že tady nechce zůstat, ale chtěla by radši strávit Vánoce tím, že se bude dívat na jinou rodinu? Na rodinu, která jí každej zatracenej den bude připomínat, co všechno v jejím životě chybí?

,,Dobře, tak..."

,,Veselé Vánoce?" vyskočila na nohy s rozpřaženýma rukama a váhavým pohledem v očích, jako by si nebyla jistá, že je správný Aarona obejmout.

Ne, nebylo to správný. Měla by obejmout mě. Měla by se schovat v mojí náruči a už nikdy ji neopustit.

,,Veselé Vánoce," došel až k ní a krátce ji objal kolem štíhlých ramen.

Všimnul jsem si, jak křečovitě tiskla víčka k sobě, aby zabránila i sebemenším slzám probojovat si cestu z jejích očí. Tak moc se snaží vypadat silná, ale nedochází jí, že taková je i se slzama stékajícíma po tvářích.

,,Dávej na sebe pozor a...snaž se nepostřelit, až zase půjdete s tvým tátou na medvědy," pohladila Aarona po paži. Jejími rty zacukal plachý úsměv a trošku rozzářil i její vodnaté oči.

,,Letos nic takovýho nehrozí," zakroutil hlavou. ,,Jedinej medvěd, kterýmu hodlám věnovat svou pozornost, se jmenuje Pú.

Místností se rozezněl její opravdický smích. Dal bych nevímco za to, aby se takhke smála pořád. Ach bože, někdy si připadám jako teplouš, když takhle uvažuju. Bydlení s Aaronem si asi pomalu vybírá svoji daň.

Aaron konečně vypadnul a ona se otočila ke mně. Tváře jí mírně zrůžověly, když si všimla, že ji pozoruju. Ach, miluju ten její nesmělej ruměnec.

Zabalila se do příliš velkýho svetru. Opravdu se v tom kusu látky ztrácela, a omotala si ruce kolem pasu. Dělala to často. Jako by k sobě nechtěla nikoho pustit moc blízko.

,,Kdy odjíždíš?" zeptala se naoko vyrovnaným hlasem. Nechtěla, abych poznal, jak moc se bojí zůstat tady sama. Někdy ale dokážu být velmi všímavý. Obzvlášť když jde o lidi, na kterých mi záleží.

,,Když na to přijde, nemusim odjet vůbec," zamrkal jsem na ni. Vždycky mě bavilo sledovat, jak moje osobnost na holky působí, ale s Faith je to dvakrát tak vzrušující. Vždycky vypadá, jako by nevěděla, jestli se má cítit pobaveně nebo pohoršeně.

Udělal jsem krok k ní a ona automaticky couvla. ,,Copak se nechceš vidět se svojí rodinou?" nadzvedla jedno obočí, choulící se ještě víc do sebe. Všimnul jsem si, jak sebou škubla při slově rodina a bolelo mě to za ni.

Chtěl jsem je vidět. Mámu, tátu, dokonce i obě moje malý otravný sestry, ale měl jsem pocit, že ji tady nemůžu nechat. Ne takhle.

Udělal jsem další krok k ní a ona už neměla kam couvnout. Stáli jsme těsně u sebe a já jsem ztratil slova, která jsem jí chtěl říct. Rozptylovaly mě její vystrašený oči, její dech mísící se s mým, ale hlavně její ret, kterej nervózně žmoulala mezi zuby. Jo, ten ret mě sakra rozptyloval. Musel jsem se hodně přemáhat, abych nesklonil hlavu a donutil ji s tím přestat.