Padlá labuť

70. Kapitola

70. Kapitola

Otevřela jsem oči a v tu ránu mě zasáhla ostrá bodavá bolest ve spáncích. Zaskučela jsem a posadila se na posteli s rukama připlácnutýma k obličeji. Říkat si, že jsem včera neměla tolil pít, už teď asi postrádá smysl.

Skrz škvíru mezi prsty jsem se rozhlédla po pokoji. Svetr, tričko i kalhoty se válely zmuchlané na podlaze, jako bych ze sebe svršky odhazovala cestou do postele. Nejhorší na tom ale bylo, že jsem si to nepamatovala. Ve skutečnosti jsem si nepamatovala nic a to mě pořádně znervózňovalo.

,,Ach, do hajzlu," zaklela jsem a schovala obličej do zacuchaných vlasů.

,,Dobré ráno i tobě," zívnul nakřáplý hlas ze směru od okna.
Prudce jsem zvedla hlavu, což rozhodně nebyl dobrý nápad, protože se mi pokoj na vteřinu rozmazal před očima.

Z křesla se na mě škmouřil rozespalý Tyson. Vlasy mu trčely všemi směry, takže vypadal nesmírně roztomilý. S otevřenou pusou jsem ho sledovala, jak se protahoval a svaly na břiše se mu napínaly, protože (opět) neměl tričko.

,,Promiň, ale co tady děláš? Neměl jsi být náhodou doma a slavit Vánoce se svojí rodinou?" zeptala jsem se smířená s možností, že se pravděpodovně dost ztrapním. Včera mi určitě na tuhle otázku už odpovídal.

Tysonovo obočí vyletělo vzhůru. Jo, určitě mi už včera odpovídal.

Plynule se zvednul z křesla a posadil se ke mně na postel. ,,Nepamatuješ se?" zacukaly mu koutky.

Ach bože, nejradši bych se propadla. ,,Hmm...ne."

Na tváři se mu objevil zvláštní neznámý úsměv, když se na mě podíval skrz řasy. ,,Škoda," zavrtěl hlavou.

Zakňučela jsem a oči mi sklouzly na podlahu, kde se válelo moje oblečení. A sakra. Až teď jsem si uvědomila, že tu sedím polonahá. Rychle jsem začala tahat deku, abych se mohla schovat, ale zbytečně, protože na ní Tyson seděl.

,,Nemusíš se přede mnou schovávat, včera jsem stejně všechno viděl," zajiskřilo mu v očích takovým způsobem, že by mohl podpálit stoh slámy.

Moje srdce vynechalo a dech se mi zastavil na půl cesty k plicím. ,,To...to tys mě svlíkal?" vypravila jsem ze sebe přiškrceně rudá jak to nejzralejší rajče.

,,Ne, to jsi udělala sama, ale...tak nějak cestou," ušklíbl se zřejmě pobavený tou vzpomínkou.

,,Ach sakra!" Myslím, že větší ostudu už asi nepřežiju, ale potřebuju alespoň rámcový obraz o včerejším večeru. Jaký jsem proboha mohla mít důvod procházet se po bytě jen ve spodním prádle?

,,Tysone, co...co všechno...se včera dělo?" odhodlala jsem se konečně zeptat ne se stoprocentní jistotou, že to chci opravdu slyšet.

Posunul se blíž, položil ruce vedle mých boků a naklonil obličej těsně k mému. Mohla jsem cítil lehké brnění na mých rtech, tak byl blízko.

,,Vážně si nic nepamatuješ?" pohladil mě palcem po linii čelisti. Všimla jsem si obzvláštního důrazu na slově nic.

,,Ne," vydechla jsem chycená v jeho blankytném pohledu. Jeho oči byly jako oceán. Krásně modré a...divoké.

Pořád přejížděl palcem po mojí čelisti a pak se velmi, velmi pomalu naklonil ještě blíž. Tak blízko, že víc už to nešlo, protože naše rty byly u sebe. Ne, nejen u sebe, ale na sobě. Dotýkaly se, poznávaly. Jeho rty byly tak neskutečně hebké a jemné. Líbal mě pomalu a opatrně, jako by měl strach, že mu zmizím v oblaku prachu.