Padlá labuť

2. Kapitola

2. Kapitola

Od toho večera, kdy mě táta obvinil z máminy smrti, jsem s ním prakticky nemluvila. Nedokážu ani popsat, jak moc mě to zasáhlo a prostě už jsem neměla chuť s ním mluvit, nebo se na něj jen dívat.

Počítala jsem dny, až dosáhnu dospělosti a konečně budu moct navždycky vypadnout někam pryč.

Plánovala jsem si, že odjedu někam na druhou stranu země, nebo třeba až do Evropy a začnu nový život.

Moje baletní kariéra byla skvěle nastartovaná. Ze začátku jsem se snažila být nejlepší, aby na mě byla máma pyšná, ale později už to nebyl jediný důvod. Bavilo mě to a musím říct, že jsem byla opravdu hodně dobrá. Možná proto jsem nikdy neměla moc přátel. Holky, které se mnou chodily na balet, mě nesnášely, protože jsem byla lepší než ony a ty ostatní si myslely, že jsem namyšlená a rozmazlená kráva, která dostane všechno, protože má bohatýho tatínka, kterej se jí penězi snaží vynahradit, že je poloviční sirotek.

Nechtělo se mi vykládat jim, jak je to doopravdy. Raději jsem veškeré úsilí věnovala tanci. Na pódiu mi nikdy nevadilo, že nemám kamarády.

Na střední škole došlo k zásadním zvratům v mém životě.

Ve třetím ročníku jsem si našla opravdovou kamarádku, která mě nikdy neodsuzovala a nenechala se odradit tím, co jí o mě napovídali ostatní. Nicole byla prostě jiná. Přistěhovala se s rodiči až z Colorada, takže tu nikoho neznala.

Hned na první hodině, což byla historie, se posadila vedle mě. Přátelsky se usmála a řekla: „Ahoj, já jsem Nicole."

„Faith," odpověděla jsem a taky se usmála.

„Vím, že je to trochu divné, ale nikoho tu neznám a nejsem si jistá, jestli nezabloudím někde v areálu, takže jsem se chtěla zeptat, jestli bys mi pro dnešek nemohla dělat průvodkyni," zašeptala Nicole.

Trochu mě to překvapilo, ale zároveň potěšilo. Nicole byla pravděpodobně jediná holka na této škole, která se se mnou normálně baví, takže jsem se toho rozhodla využít: „Jasně, proč ne."

Když skončila hodina, vydaly jsme se směrem k západní budově. Okamžitě jsem poznala, že Nicole je milá a přátelská holka a že bych byla ráda, kdyby se z nás staly kamarádky. Snad poprvé v životě.

Asi v půli cesty se k nám odnikud připojil Charlie, jeden kluk ze čtvrtého ročníku, a se zájmem si nás prohlížel. Hlavně Nicole, protože mě už dávno znal. „Ahoj krásky, kam spěcháte?" zeptal se rádoby sexy hlasem.

„Do budovy C, máme tam angličtinu," odpověděla Nicole a zářivě se na něj usmála. Nebylo těžké uhodnout, že se jí líbí. Upřímně, Charlie nebyl ošklivý, spíš naopak, ale jeho velkou chybou bylo, že to o sobě věděl a dokázal toho patřičně využít.

„Angličtina je nuda. Co takhle zajít někam spolu? Jen tak se bavit."

„Nech si zajít chuť, Charlie, tahle není pro tebe," pronesla jsem sladkým hlasem, popadla Nicole za ruku a táhla ji směrem k budově C.

„Od Charlieho se drž dál, je to pěknej parchant. Vím, že na to nevypadá, ale jakmile se s tebou ocitne sám, garantuju ti, že po tobě vyjede," varovala jsem ji.

„Díky za upozornění. Dám si pozor," ušklíbla se.

Než jsme došly do třídy, zastavilo se u nás ještě pár kluků, aby nás pozdravili a seznámili se s 'novou krví'.

„Ty jsi asi dost oblíbená viď?," zeptala se najednou Nicole.

„Proč myslíš?" zajímalo mě.

„Noo," protáhla, „Hodně kluků se na tebe dívá a nejen dívá. Někteří tě doslova hltali očima a flirtovali s tebou, takže z toho usuzuju, že jsi zdejší hvězda, nebo tak něco," vysvětlila.

Ta holka má opravdu mimořádný pozorovací talent. Pro zdejší kluky jsem opravdu byla něco jako hvězda. Byla jsem nadaná, úspěšná a krásná baletka s dokonalou postavou. Já se ale o kluky příliš nezajímala. Jasně, že mě potěšilo, když se na mě se zájmem dívali, nebo mi prostě řekli, že jsem hezká a taky netvrdím, že se mi žádný z nich nelíbí, ale prostě si nejsem jistá, že bych někoho z nich chtěla.

Možná jednoho - Bryana Handerse. Byl o rok starší než já, opravdu hezký, vysoký a měl vysportovanou postavu z fotbalu. Bryan se mi líbil už od prváku a myslím, že i já jemu, ale nikdy mezi námi nebylo víc než jen trocha flirtování.

„Jo možná si mě všímají víc než ostatních holek, ale jenom proto, že jsem hezká a baletka. Nikdo z nich mě doopravdy nezná," odpověděla jsem.

Nicole vytřeštila oči: „ Ty jsi baletka? No páni, to je úžasný!" a pak mě začala bombardovat nejrůznějšími otázkami a všechno chtěla vědět do nejmenších detailů. Byl to zvláštní, ale hezký pocit zase si s někým jen tak přátelsky popovídat.

Během pár dní se z nás staly opravdové kamarádky a já jsem si uvědomila, že si konečně připadám jako opravdový člověk a ne jen jako tančící stroj.

Nicole mi jednou řekla, že nějaká parta vyzáblých holek se ji snažila přesvědčit, že jsem neskutečná mrcha a doporučily jí, aby se ode mě držela dál. Dojalo mě, když řekla, že je poslala někam, protože podle jejích vlastních slov už mě zná a nemyslí si, že jsem mrcha. V tu chvíli bych ji nejradši objala, ale nechtěla jsem, aby si myslela, že jsem divná.

Nicole se stala součástí mého života, a proto musela znát pravdu o mojí rodině. Nerada o tom mluvím, protože je to pro mě pořád těžké, ale Nicole byla moje kamarádka a dřív nebo později by se to stejně dozvěděla, i když pravděpodobně ve verzi upravené mými spolužáky. O důvod víc, říct jí o tom sama.

Když jsem jí vyprávěla o mámě, vypadala naprosto v šoku. Něco takového nejspíš nečekala, a když jsem jí řekla i o tátovi a o tom, jak se chová, už to nevydržela a objala mě.

„Bože, Faith, je mi to tak strašně líto. Vůbec jsem netušila, co prožíváš a promiň, ale tvůj táta je pěknej kretén, když se k tobě takhle chová."

Ta poslední věta mě pobavila a musela jsem se usmát i přes tu clonu slz, která mi rozmazávala vidění. Jo, můj táta byl fakt kretén. Konečně si to myslí i někdo jiný než já.