Padlá labuť

12. Kapitola

12. Kapitola

"Mohl bys mi půjčit něco na sebe?" poprosila jsem Bryana, když jsem vylezla ze sprchy omotaná jen v ručníku. Sice už viděl mnohem víc, ale stejně mi připadalo divné stát tu jen tak v ručníku. I župan by byl lepší, protože ten nemůže tak snadno sklouznout vinou neuváženého pohybu.

"Klidně zůstaň takhle, mně to nevadí," poznamenal a propaloval mě očima žhnoucíma jako dva uhlíky. Sám se mezitím oblékl do šedých pyžamových kalhot a vypadal v nich snad ještě líp než předtím. Jak je sakra možné, že vypadá pořád tak úžasně?

"To by se ti líbilo viď?" ušklíbla jsem se a skousla si ret. Pořád jsem se nemohla odtrhnout od jeho těla. Vážně by byl takový problém vzít si tričko? Neuvěřitelně mě rozptyloval.

Nadšeně pokýval hlavou a nespouštěl ze mě oči. Přinutila jsem se mu podívat do očí a čekala jsem s rukama překříženýma na prsou. Bryan si pak jen povzdychl a otočil se ke skříni. Vytáhl z ní bílou košili a podal mi ji. "Když to musí bejt," povzdychl si zklamaně.

"Děkuju," řekla jsem a odběhla zpátky do koupelny. Možná to bylo trochu dětinské a hloupé, ale v tu chvíli mi připadala hloupá spíš představa, že bych se převlékala v pokoji přímo před jeho nedočkavýma očima. Mokré vlasy se mi lepily na kůži, tak jsem je rychle spletla do dlouhého copu a mrkla do zrcadla. Nic moc, ale vždycky to může být horší. Teď už jen hluboký nádech na zklidnění tepové frekvence.

Když jsem se vrátila, Bryan ležel na posteli a díval se do stropu. Ruce měl za hlavou a břišní svaly se mu napínaly. Při tom pohledu se mi málem podlamovaly kolena. "Nad čím přemýšlíš?" zeptala jsem se a zavřela dveře. Jediným zdrojem světla byla malá lampička na nočním stolku. Někdo se tady snaží navodit atmosféru, pomyslela jsem si.

Podíval se na mě a tvář mu rozsvítil potěšený úsměv. "Hmm, sexy," poznamenal a nadzvedl se na lokty. Mou otázku ignoroval. Sledovala jsem jeho dychtivý pohled, bloudící po mojí postavě a srdeční tep se mi opět zrychlil.

Zakoulela jsem očima a šla se posadit na okraj postele. "Ty tak kecáš," řekla jsem a pleskla ho do hrudi. Zachytil mou ruku a propletl si prsty s mými. Podívala jsem se mu do očí a usmála se. Napodobil mě a povytáhl jeden koutek úst do pokřiveného úsměvu. Tvářil se tak...jak to jen říct...neodolatelně! To je asi ten nejpřesnější výraz. Naklonila jsem se dopředu a políbila ho. Okamžitě mi omotal ruce kolem pasu a polibek mi oplatil. Bleskově se přetočil, takže jsem skončila pod ním a on mě svým tělem tlačil do polštářů.

Zajela jsem mu rukama do vlasů a přitáhla si jeho obličej blíž. Jestli měl strach o svůj účes, rozhodně si nestěžoval a raději přesunul rty na mou čelist. Jednou rukou se lehce podpíral a tou druhou přejížděl po mém stehně. Kousala jsem se do rtu, ale stejně mi uniklo tiché zasténání. Najednou jeho rty zmizely a promluvil naléhavým hlasem: "Slíbil jsem ti, že počkám, ale tohle se fakt nedá. Nejsem z kamene a...Faith, ty víš, jak moc tě chci, zlato."

Ano, věděla jsem to. Uvědomila jsem si, že já ho taky chci, víc než kdy dřív. "Už není na co čekat," zašeptala jsem a zakotvila pohledem v jeho nádherných jiskřících očích.

Víc nepotřeboval. Jednou rukou rozepínal knoflíky na mojí (respektive svojí) košili a odhalující se kůži pokrýval drobnými polibky. Při každém doteku jeho sametových rtů mi naskakovala husí kůže a krev v žilách se mi vařila jako v ohni.

O téhle chvíli jsem přemýšlela už snad stokrát a bála jsem se, že budu nervózní, ale najednou nebyl k nervozitě důvod. Tohle je správné. Bryan mě miluje a já miluju jeho. Patříme k sobě jako dva dílky skládanky.

Alespoň tehdy jsem si to myslela.

*

Trochu kratší než obvykle, ale víc netřeba dodávat...děkuju všem, kteří se mnou vydrželi tak daleko ;))