Padlá labuť

34. Kapitola

34. Kapitola

"J-jasně...pojď dál." Zaraženě jsem sledovala, jak se Tyson protáhl dveřmi. Opět bez trička. Mohl by si ho obléknout alespoň kvůli mně, abych dokázala udržet zrak v jeho obličeji déle než 5 vteřin. Ne že by nebyl ve tváři hezký, ale prostě...jsou tu jisté okolnosti, které mi jednoduše brání. "Sedni si," poklepala jsem na postel vedle sebe.

Nejistě udělal pár dlouhých kroků a posadil se tak, aby mezi námi zůstalo alespoň půl metru prostoru. Ani tak mi ale neunikla příjemná vůně, která ho doprovázela.

"Takže-" "Já-"...začali jsme mluvit ve stejnou chvíli a oba se také ve stejnou chvíli zarazili.

"Promiň...ty...ty začni," pobídla jsem ho a cítila jak mi rudnou tváře. Doufám, že si toho nevšiml.

"Dobře, já...ehm...dáš si čokoládu?" Vsadím se, že původně chtěl říct něco úplně jiného, ale zpanikařil, tak plácnul první blbost, která ho napadla. Líbilo se mi, že ho moje přítomnost vyvádí z míry a tentokrát jsem se úšklebku neubránila. Nervozita málokdy působí roztomile, ale Tyson je zrovna jeden z těch případů, kdy ano.

"Ne, díky. Nejím čokoládu." Vlastně bych klidně mohla, teď když už si nemusím hlídat váhu, ale zažité zvyky se těžko mění.

Usmál se, opravdu se usmál a kdybych neseděla, asi bych měla velký problém udržet se na nohou, tak oslnivý ten úsměv byl. "Tak to jsi první, kterou znám."

"Nepřišels, abys mi nabídnul čokoládu, že ne?"

Prohrábnul si vlasy, rozčepýřil je ještě víc a podíval se na mě skrz řasy pořád s úsměvem. "Prokouklas mě. Vlastně jsem se ti přišel omluvit."

Zalapala jsem po dechu. Tohle bylo to poslední, co bych od něj čekala...a pak mi něco došlo. "Poslal tě Aaron, žejo?" přimhouřila jsem oči a založila si ruce na prsou.

"Ohó, tohle nedělej, zlatíčko. Ne, jestli si se mnou chceš smysluplně popovídat," varoval mě s žhnoucíma očima upřenýma do mého výstřihu.

Celá rudá jsem se zabalila do vytahaného svetru snažíc se zakrýt každý milimetr nahé kůže, která by mohla mého návštěvníka rozptylovat. Nehodlala jsem mu zavdávat víc příležitostí k nestydatým poznámkám. "Neodpověděls mi," pokusila jsem se navázat na předcházející rozhovor, kdy se mi milostivý pan dokonalý chystal za něco omluvit.

"A jak-jak zněla otázka? Promiň, ale to...tohle, prostě jsi mě rozptýlila," zamrkal a v neodolatelném úsměvu ukázal dvě řady zářivých zubů.

"Přinutil tě Aaron, aby ses mi přišel omluvit?" protočila jsem očima. Neskutečné, jak snadno lze odvést něčí pozornost. I když já mám zrovna co mluvit. Poslouchám ho jen napůl, protože zbytek mého mozku se soustřeďuje na podrobný průzkum velmi působivého zevnějšku.

"Ne," zavrtěl rozhodně hlavou. Ale až moc rychle na to, abych mu mohla uvěřit.

"Opravdu?"

Chvilku mi mlčky oplácel upřený pohled a zkoušel, kdo z nás uhne dřív. Vyhrál. "Možná trošku."

"Trošku?" nadzdvihla jsem podezíravě obočí a bezděky jsem se naklonila blíž k němu. "Nebo tě otravoval celé odpoledne a byl tak nesnesitelný, žes to nakonec vzdal a přišel za mnou?"

Taky se naklonil blíž, ale netroufám si odhadnout jestli úmyslně, nebo ne. "Tebe nikdo nenachytá, co?" ušklíbl se, ale pak zvážněl. "Aaron v tom má sice namočenejch všech 20 prstů, ale nejspíš bych přišel i sám. Přehnal jsem to a chci se ti omluvit. Ale pochop, nikdy jsem nebydlel s holkou a najednou se mi u dveří objeví sexy kočka jako ty a tvrdí, že tu má bydlet. No koho by to nenaštvalo?"