Padlá labuť

13. Kapitola

13. Kapitola

Probudily mě ostré sluneční paprsky bodající do očí. Nesnáším, když mě slunce nenechá ani pořádně vyspat. Pak jsem si ale uvědomila, kde jsem a hlavně kdo je tu se mnou. Pousmála jsem se a znovu pevně zavřela oči. Bryanova paže mi spočívala na nahých zádech a propalovala mi díru do kůže. Odvážila jsem se malinko nadzvednout hlavu, abych se podívala na Bryanův klidný spící obličej.

"Dobré ráno, krásko," pozdravil mě, jakmile se naše oči setkaly. Jeho hřejivý pohled mi na tváři znovu vykouzlil úsměv. Jak dlouho už je vzhůru a sleduje, jak spím? Doufám, že moc dlouho ne.

"Dobré ráno," odpověděla jsem nakřáplým hlasem a položila si bradu na ruku, kterou jsem se opírala o Bryanovu nahou hruď. Prsty mi odhrnul uvolněné prameny z obličeje a hřbetem ruky mě pohladil po tváři. Druhou rukou mi začal kreslit kolečka na zádech.

"Řekni mi něco..."

"Hmm?"

"Byl jsem dobrej?"

Sklopila jsem oči a cítila jak mi rudnou tváře. To se jako vážně musí ptát? Nevěděla jsem, jestli je tak sebestředný a potřebuje to slyšet nebo ho vážně zajímá můj názor. Každopádně jsem nemohla mlčet moc dlouho, aby si nemyslel, že o tom potřebuju přemýšlet. Nakonec jsem přimhouřila oči a opatrně se na něj podívala skrz řasy. "Když řeknu, že ne, co uděláš?"

Nadzvedl jedno obočí. "No tak to bychom to asi museli zkusit znovu, abys změnila názor," odpověděl tajemně a převalil se tak, že jsem zase skončila pod ním. Rukama se opíral do polštáře vedle mojí hlavy a tisknul se ke mně, jako by mi chtěl snad něco dokázat.

Srdeční tep se mi zrychlil na maximum. Vážně jsem nepotřebovala měnit názor a Bryan to moc dobře věděl. Dívali jsme se navzájem do očí a snažili se v nich vyčíst, na co ten druhý myslí. Já jsem měla jednoduchou práci. Bryanovy myšleny byly naprosto zřejmé.

Jako první přerušil náš oční kontakt Bryan, když se mi otřel rty o hranu čelisti. Pak mi vtisknul lehký polibek do koutku úst. "Řekni mi, na co myslíš," pohyboval rty těsně u mého obličeje.

Na co myslím? Ty moc dobře víš na co, proplulo mi hlavou. Každým kouskem těla jsem cítila jeho blízkost. Kůže mě pálila a srdce mi bušilo, jako bych zrovna vyběhla do čtvrtého patra. Snažila jsem se zklidnit, ale nemělo to smysl. Bryanovy rty byly všude. Líbal mě na čelo, na nos, na tvář a nakonec i na rty. Byl to měkký a sladký polibek. Takový, jaký by každá holka chtěla dostat od kluka, kterého miluje.

"Tak na co?" přerušil naše sladké spojení a zadíval se mi upřeně do očí. Nemohla jsem myslet racionálně, když se na mě takhle díval, takže jsem naprosto bez přemýšlení vyhrkla to první, co mi přišlo na mysl, ale co...stejně je to pravda.

"Na tebe." Osvobodila jsem si ruce a objala ho kolem krku. Zajiskřilo mu v očích a usmál se svým nejkrásnějším úsměvem. Znovu přitiskl svoje rty na moje. Nebylo třeba žádných dalších slov. Oba jsme věděli, jak bude dnešní ráno pokračovat.

*

Stála jsem v kuchyni a v rukou svírala hrnek s čajem. Na sobě jsem měla pořád Bryanovu košili, protože trval na tom, abych si ji vzala. V duchu jsem se modlila, aby dovnitř nevtrhla jeho energická matka. Vážně bych nechtěla, aby mě tu takhle viděla. Rozcuchanou, neupravenou a polonahou. Připadala bych si trapně, i když možná ne tak jako včera.

"Co děláš odpoledne? Chtěl bych tě vzít na pláž," zadíval se mi Bryan do očí a cpal se čokoládovými sušenkami. Přemlouval mě, abych mu udělala ty lívance, ale bála jsem se, že by to dopadlo stejně jako posledně. S tím rozdílem, že tentokrát bychom asi nestihli uvést sebe a kuchyň do původního stavu dřív, než se vrátí jeho rodiče.

"Promiň, ale dneska to nejde. Mám sraz s Malcolmem." Snažila jsem se co nejvíce vyhýbat jakékoliv zmínce o Malcolmovi, protože kdykoliv na něj přišla řeč, Bryan měl okamžitě po náladě. Obličej se mu stáhl zachmuřením a zdálo se mi, že teplota klesla alespoň o 5 stupňů. Sice jsme si to už vyříkali a on mi věřil. No... tvrdil, že mi věří, ale Malcolmovi nevěřil. Nikdy se spolu nesetkali a doufám, že k tomu ani v budoucnu nedojde.

Pohladila jsem ho po tváři ve snaze uvolnit jeho napjatou čelist. "Vystoupení je za 2 týdny. Pak už bude pokoj a začnu zase trénovat se Sarah."

"Díky bohu," položil svou ruku přes moji.

*

"Jdeš pozdě," mhouřil Malcolm oči proti ostrému kalifornskému slunci. Tmavé vlasy měl stažené dozadu do malého culíčku. Nikdy se mi nelíbili kluci s delšími vlasy, ale Malcolmovi to v nich slušelo. Ovládej se! napomenula jsem sama sebe, když mi došlo, jak svého dávného kamaráda skenuju pohledem.

"Ehm, promiň...nějak jsem se zapomněla. Tak můžeme?" udělala jsem krok směrem k baletnímu studiu, ale Malcolmova ruka mi sevřela paži a zastavila mě. Nechápavě jsem se na něj dívala. Nejdřív mi div nevynadá, že jdu o pár minut pozdě, a teď bude ještě zdržovat?

"Dneska bych studio radši vynechal," usmál se, až se mu na tváři udělal dolíček. "Můžeme jít někam jinam a probrat organizační věci. A taky jsme si ještě ani pořádně nepopovídali, co je novýho. Za ty roky se toho určitě stalo strašně moc." Tvářil se tak nevinně, že by ho člověk z ničeho nepodezříval, ale opatrnost je opatrnost. Nechtělo se mi pouštět se s ním do rozhovoru o životě, protože jsem se bála, kam by to vedlo. Přece jen nejsme bratr a sestra, na což Malcolm nikdy nezapomněl upozornit.

"Organizační věci? To jako v kolik se sejdeme na nádraží, co si vezmeme ke svačině a tak?" ušklíbla jsem se. Záměrně jsem se vyhýbala druhé části jeho návrhu. Myslím, že by mi nevěřil, kdybych tvrdila, že se nic nestalo. Za celé ty roky, co jsme se nevídali.

"Jo, něco na ten způsob," rozesmál se a vjel si rukou do vlasů. "Tak půjdeme? Kousek odsud je pěkná kavárna." Udělal krok dopředu a natáhl ke mně ruku, kterou jsem ovšem ignorovala a následovala ho. Snažila jsem se mezi námi udržet alespoň minimální odstup.

"Co je? Proč na mě tak zíráš, Malcolme?" Kmitala jsem očima mezi jeho obličejem a svým ledovým čajem. Nic neříkal, jen mi upřeně hleděl do očí. Znervózňoval mě. Připadalo mi špatné tu s ním sedět. Věděla jsem, že on není ten, kterého bych teď chtěla mít po svém boku, a rozčilovalo mě to.

"Změnila ses," pokrčil rameny. "Vždycky jsi byla hezká, ale teď...teď jsi prostě nádherná." Jeho pohled byl jako oheň. Pálil mě na kůži, ale nebylo to to příjemné pálení, které mi způsoboval Bryanův pohled.

"Malcolme," zamračila jsem se. "Tohle si kamarádi neříkají." No...možná, že říkají, ale rozhodně ne takhle. Kdyby mi na něm nezáleželo, řekla bych něco mnohem ošklivějšího. Ale nechtěla jsem mu moc ubližovat. Stačilo, jak se smutně tvářil, kdykoliv něco naznačil a já ho odpálkovala.

Jen se smutně pousmál: "Jo, já vím. Chtěl jsem ti akorát říct, že mě to mrzí. Neměl jsem tě tenkrát nechat být. Teď by všechno mohlo vypadat úplně jinak." Hrdlo se mi stáhlo. Sakra, Malcolme! Proč to pořád vytahuješ? Dívala jsem se mu zpříma do očí. Tohle musí skončit, pomyslela jsem si.

Minulost je minulost.