Padlá labuť

48. Kapitola

48. Kapitola

Jak už jsem se jednou zmínila, já a Aaron jsme si v mnoha ohledech podobní. Takže není žádný div, že ani já se nedokážu zlobit dlouho. Navíc když se mě někdo snaží uplatit horkou čokoládou a tvarohovým dortíkem.

Odpustila jsem mu, ale až poté, co mi přísahal na svou mámu a na svého budoucího manžela, že Jakeovi nevolal, nezavolá a nikdy, nikdy s ním nebude mluvit o tom plesu.

V rámci usmiřovacího procesu jsme se rozhodli uspořádat filmový večer a pustit si nejoblíbenější film každého z nás. Tyson vyhrál číslo jedna v pořadí, takže jsme zrovna sledovali jak se Steven Segal snaží vymlátit duši ze svých pěti protivníků. Název filmu jsem zapomněla hned po první čtvrt hodině a rozhodně mi to nevadí. Tuhle hrůzu už v životě nechci vidět.

"Jak budete trávit Vánoce?" zahuhňal Aaron s plnou pusou popcornu. Ani jemu tenhle druh filmů moc neříká, takže neustále odváděl pozornost jiným směrem.

"Pojedu domů a nechám se opečovávat od mámy," odpověděl nezaujatě Tyson, aniž by odlepil oči od obrazovky.

"Jo, tak to já taky a ještě k tomu přidávám schovávání se před tátou, kterej se na Boží Hod zas opije a bude mě nutit, abych s ním šel na lov medvědů," zasmál se spokojeně Aaron a poprskal přitom půlku obýváku. "A ty, Faith? Co plánuješ na Vánoce?" drcnul do mě, když jsem se nepřidala.

Pokrčila jsem rameny. "Nevím, asi...asi zůstanu tady." Co jiného mi taky zbývá? Paní Santhisová jezdí každý rok na svátky k sestře a nikdo jiný tam o mě nestojí.

"Sama?" divil se Aaron. Ještě mu to nedošlo.

"Ano, zlato, sama," usmála jsem se a pohladila ho po tváři. "Nevadí mi to. Jsem zvyklá." Lež. Jedna lež za druhou. Měla by ses stydět, Rhodesová, prskalo na mě moje svědomí. Samozřejmě, že mi to vadilo. Pokaždé. Vánoce jsou svátky, kdy má být rodina pohromadě.

"Jestli chceš, mohla bys..."

"Ne," zavrtěla jsem hlavou a nenechala ho domluvit. "To je dobrý, zlato. Už jsem velká holka."

Aaron se v tom dál nepitval a věnoval se pestré kritice filmu.

Koutkem oka jsem zpozorovala Tysonův ustaraný pohled. Vážila jsem si toho, že se o mě bojí. Asi jako jedinou ženu, vyjma jeho mámu. Chtěla jsem ho nějak uklidnit, přesvědčit, že opravdu zvládnu Vánoce o samotě, ale jeho pohled byl až moc pronikavý. Když chtěl, dokázal vidět víc než ostatní.
*
V půl dvanácté náš malý maraton skončil filmovým muzikálem My fair lady s božskou Audrey a já jsem se odporoučela odhodlaná napsat zase několil slov mé práce. Skočila jsem ještě vynést smetí a pak šupky dupky do vyhřátého pelíšku, který doteď okupovala malá chlupatá Královna krásy. Trochu jsem ji odsunula, za což jsem si vysloužila švihnutí ocasem a nespokojené zakručení. Někdy je tak sobecká.

Mou pracovní morálku a odhodlání ale brzy narušil mobil vrněním oznamující nově příchozí zprávu.

Jsi doma?

Ne, v práci.

Lžeš, viděl jsem tě přicházet.

Potichu jsem se zasmála. Stalkere!

Lhářko!

Nevěděla jsem, co na to odpovědět, tak jsem měla za to, že naše konverzace skončí tak nečekaně, jako začala. No...spletla jsem se.

Pojď za mnou.

Zbláznil ses? Je noc.

Máš strach?

Já nikdy!

Dokaž to!

Kousla jsem se do rtu a mozek mi šrotoval. Mrkla jsem na dveře a zaposlouchala se do ticha. Kluci už zalezli, takže si nevšimnou, když se vyplížím ven. Nezaváhala jsem ani vteřinu a vyskočila z postele. Zabalila jsem se do kabátu a jen tak v ponožkách neslyšně seběhla schody. Prudce jsem rozrazila domovní dveře a...stál tam. Sice otočený zády, ale věděla jsem, že je to on.

Přikradla jsem se k němu tiše jako myška a přikryla mu oči rukama. Musela jsem si stoupnout na špičky jak byl vysoký, ale to pro bývalou baletku není problém.

Ucítila jsem, jak jeho tělo stuhlo leknutím a tiše jsem se mu zahihňala do ucha. "A pak kdo se tady bojí."

Spustila jsem ruce a počkala, až se ke mně otočí čelem. Z oříškových očí třpytících se v chabém světle pouličních lamp zářily spokojené jiskřičky úlevy. Na rtech se mu objevil úsměv hodný anděla, když rozpoznal mou tvář. Přejel mě od hlavy k patě a u nohou se zastavil. "Ponožky?" nadzvedl nechápavě obočí.

Pokrčila jsem rameny. "Nelíbí se ti snad?"

"To jo, ale...není na ně trochu zima?"

"Hmm,...a není na návštěvu trochu pozdě?"

Sklonil hlavu a podíval se na mě skrz řasy. To udělal schválně! "Na návštěvu možná, ale tohle není návštěva."

Omotala jsem si ruce kolem těla, abych se udržela v teple. "A co to teda je?"

Udělal krok ke mně a jemně se otřel rty o moje ucho, až mi naskákala husí kůže snad i na chodidlech. "Chtěl jsem ti něco dát."

Než jsem se stihla zeptat co, udělal krok zpátky a zpoza zad vystřelila jeho ruka jako žlutozelená šmouha. Ano, žlutozelená.

"Slunečnice?" zajíkla jsem se překvapeně.

Věnoval mi rozkošný pokřivený úsměv a přikývl. "Říkalas přece, že je máš ráda."

"Miluju je," potvrdila jsem dojatě. "Ale jakto, že sis takovou hloupost pamatoval?"

Natáhnul volnou ruku k mému obličeji a lehce přejel hřbetem po mé zmrzlé tváři. "Pamatuju si všechno, cos mi kdy říkala. Všechno, co mi připadá důležité."

Netušila jsem, jak se mu v půlce listopadu podařilo sehnat živou slunečnici, ani proč ji vlastně sháněl, ale výsledkem bylo, že mě zaskočil a potěšil zároveň. Nikdy jsem od kluka květinu nedostala a už vůbec ne takhle krásnou a uprostřed noci.

Krásné gesto, ale proč? Zkoumavě jsem se mu zadívala do očí. "Nechápu to. Proč jsi mi ji přinesl?"

Plaše se usmál. Pane bože, kolik druhů úsměvů ten kluk má? "Vlastně...ta kytka není jediný důvod, proč jsem tady. Jen jsem doufal, že tě obměkčí."

Srdce se mi rozbušilo jako zvon v pravé poledne. Ach ne. Chci vůbec vědět proč doopravdy přišel?

Nervózně si zajel rukou do vlasů a vytvořil si tak na hlavě solidní hnízdo. "Celou cestu k tobě jsem přemýšlel, jak to říct, a teď tady stojím proti tobě a dívám se ti do očí stejně bezradný jako předtím."

"Páni, to zní důležitě," pokusila jsem se odlehčit situaci smíchem. Moc to nezabíralo. Ani na jednoho z nás.

"Je to důležitý," přikývnul v úšklebku. Kdybych měla vybrat jeden z jeho úsměvů, který si nechám vyfotit a zarámovat na věčné časy, byl by to tenhle pokřivený úšklebek. K dokonalosti už mu chybí jen oči rozzářené tisícem blyštivých jiskřiček.

"Zkrátka, chtěl bych..." odmlčel se a s hlubokým nádechem vzal mou ledovou ruku do své horké. Jakto, že pořád hřeje jako ústřední topení? "Faith, půjdeš se mnou na vánoční ples?"
______________________________
Zaprvé: Doufám, že se mě nechystáte ukamenovat za takový otevřený konec, ale prostě mi to takhle připadá napínavější a lepší, takže těm, kdo se zlobíte, se omlouvám :D
Zadruhé: Už vážně nevím, jak výstižně a originálně vám mám poděkovat za neskutečnou podporu, vytrvalost a čas, které věnujete mému už docela rozsáhlému spisovatelskému pokusu :D
Co jiného můžu říct, než že jste nejlepší a že vás mám všechny do jednoho ráda? :)*