Padlá labuť

40. Kapitola

40. Kapitola

"Faith, vylez, prosím," volal na mě znovu Aaron.

Seděla jsem na okně s polštářem přitisknutým k tělu. Sledovala jsem, jak venku řádí podzimní vichřice a cítila jsem se úplně stejně jako ty nebohé stromy ohýbající se pod náporem větru. Kluci se mnou manipulují jako s loutkou a já se klidně nechám. Kdyby jen věděli, do jaké situace mě dostali. Nechci se s Jakem sejít. Co když to bude neskutečně trapné a nebudeme si mít co říct? A nebo hůř, co když to bude jako pohádkový sen? Tak krásný, že nebudu chtít, aby skončil?

"Faith, dáš si s náma zmrzlinu?" klepal mi o hodinu později na dveře pro změnu Tyson.

Pff, snaží se mě podplatit zmrzlinou. A v takovém počasí. Kdyby mi nabídnul...

"Nebo horkou čokoládu s kopcem šlehačky?"

Sakra. On ví jak na mě. S rezignujícím povzdechem jsem se zvedla a i s polštářem vyšla z pokoje. "S obrovským kopcem šlehačky," namířila jsem na něj výhružně prst a pokračovala jsem do obýváku, kde seděl Aaron nalepený na televizi a sledoval nějakou pitomou telenovelu. Když si mě všimnul, vypnul televizi, ale viděla jsem, že mu to trhá srdce. O to víc jsem si toho vážila.

Za chvilku se připojil Tyson s třemi hrnky. Na jednom z nich se kupila obrovská masa šlehačky. "Děkuju," usmála jsem se na něj a okamžitě po té dobrotě chňapla.

Kluci se na sebe podívali, jako by si dávali nějaké tajné znamení a pak sotva postřehnutelně kývli hlavami. "Faith, omlouváme se," řekli sborově. Jako by si to tady celé odpoledne trénovali.

"Neměli jsme se do toho míchat, ale ty by ses z toho akorát vykroutila. Nemůžeš se pořád vyhýbat lidem," pokračoval už Aaron sám. Myslel to se mnou dobře, vím, že jo. Jenže si zvolil trochu špatný způsob, jak to dokázat.

"Já vím, že ne," šeptla jsem slabě s očima přilepenýma na hrnku. "Prostě jen nemám ráda, když mě někdo do něčeho nutí."

Než stačil jeden z nich cokoliv namítnout, začal mi zvonit mobil. Mrkla jsem na display a pousmála se a honem odhopkala do pokoje. "Marry," zašvitořila jsem s radostí v hlase.

"Ahoj, zlatíčko," ozval se na druhé straně dobře známý laskavý hlas. "Tak povídej, co je nového v Iowě?"

"Nic moc. Znáte to, škola, práce, škola...Pořád si ještě zvykám, jak brzy se tady stmívá a že nemůžu jen tak vyběhnout ven v tričku. Ale překvapivě mi to ani nevadí."

"Zlato," skočila mi do řeči. "Děje se něco, o čem bych měla vědět?"

Skousla jsem si ret a srdce mi bušilo jako splašené. Pozná to na mně i přes telefon? Zvažovala jsem, jestli ji s tím mám zatěžovat nebo si honem vymyslet nějakou blbost.

"Ale ne, všechno je v pohodě," zasmála jsem se rádoby bezstarostně.

"Tak spusť," pobídla mě najednou starostlivě. V duchu jsem viděla její obličej. Zachmuřený výraz, pevně stisknuté rty a vějířky vrásek kolem očí.

Povzdechla jsem si, ale nezbývalo mi než poslechnout. Marry vyslechla celou historku kupodivu bez přerušování. "...takže teď nevím, co mám dělat," ukončila jsem svoje vyčerpávající vyprávění.

"Určitě musíš jít. Musíš tam jít a užít si to. Tak moc si to zasloužíš."

"Já nevím," nedala jsem se. Aaron, Tyson, paní Santhisová, všichni mi radí, abych šla. Asi bych je měla poslechnout. Jakmile jsem připustila, že si nebudu vymýšlet žádnou trapnou výmluvu, rozbušilo se mi srdce, jako by mi chtělo vyskočit z hrudi.

"Ale já to vím," hádala se zapáleně. "Pořád střídáš jen školu a práci. Jsi mladá Faith. A pamatuj, co jsem ti říkala před odjezdem. Nenech si utéct život tak jako já."

"T-tak dobře," souhlasila jsem nakonec. Možná to není dobrý nápad, ale to se nedozvím, když to nezkusím.

"Oh, holčičko moje! Tak moc bych tě teď chtěla obejmout," zašvitořila nadšeně.

Její radost byla nakažlivá. Přes veškeré rozpaky, svírání hrudi a paniku se mi na tváři objevil lehký úsměv. "Taky bych chtěla obejmout," špitla jsem. "Stýská se mi."

"Já vím. Taky se mi stýská."

Cítila jsem, jak mi jedna drobná kapka slané vody stéká po tváři. Je tak těžké se s ní loučit. Nikdy jsem si neuvědomila, jak moc jsem se na ni za ty roky fixovala.

Když za mnou zaklaply dveře, setřela jsem si ještě poslední slzy z tváří a vrátila se do obýváku.

"To byl Jake?" ptal se okamžitě Aaron. Bylo mi jasné, že celou dobu seděl jako na jehlách a propaloval díru do mých dveří.

"Ne," zakroutila jsem hlavou. "Moje...teta."

"Víš, jedna věc mi už nějakou dobu vrtá hlavou," založil si Aaron ruce na prsou. "Vždycky, když voláš domů nebo volá někdo tobě, je to tvoje teta. Neměla by to být spíš máma?"

Položil mi jednu z nejtěžších otázek. Čekala jsem, že to jednou musí přijít, ale stejně jsem si přála, aby ji nechal spát. Rozbušilo se mi srdce, protože jsem věděla, že mu to musím říct. Lepší příležitost už nedostanu. "Mámě bych se asi nedovolala...teda pokud jeden z vás není médium," řekla jsem smutně, ale nenašla jsem sílu se podívat na jejich obličeje.

Chvilku mlčeli a vstřebávali první opravdovou zmínku o mojí rodině. Dosud, když se zeptali, jsem si vystačila s odpovědí 'je to složité', což taky je. Ale teď už to nestačí. Jsou mí přátelé. Patří do mého života a moje minulost tam taky patří, ikdyž bych z ní některé události nejraději vymazala.

"Počkej, to jako..."

"Jo," přikývla jsem, ale nikdy pro mě obyčejné kývnutí hlavy nebylo tak složité jako teď. "Moje máma umřela," vypravila jsem ze sebe přiškrceně.

Nejprve oba zalapali po dechu, neschopní slova. Aaron se ale vzpamatoval rychleji, vyskočil na nohy a okamžitě mě pevně sevřel v objetí. "Je mi to tak strašně, strašně líto, Faith. Už chápu, proč jsi nikdy nechtěla mluvit o svojí rodině."

Pevně jsem stiskla víčka a dovolila pár slzám probojovat si cestičku z mých očí. "Vlastně...tohle není ten důvod. Nebo to spíš není jediný důvod," odtáhla jsem se od něj a posadila se vedle Tysona, který pořád jen mlčky seděl a tvářil se rozpačitě. Setřela jsem si slzy hřbetem ruky a pokračovala ve vyprávění. Když už se mi podařilo začít, bylo poměrně snadné příběh dokončit. Pověděla jsem jim všechno. O tátovi, o Nicole, o baletu i o Bryanovi a naší...nehodě, která mě srazila ke dnu."

Za celou dobu mě ani jeden z nich nepřerušil, za což jsem jim byla vděčná. Potřebovala jsem to ze sebe dostat všechno najednou.

"Tak, a teď už znáte celý můj příběh," ukončila jsem svůj vyčerpávající monolog. Nervózně jsem si pohrávala s uvolněným pramenem vlasů a klopila zrak na kolena. Pořád vládlo hrobové ticho, ale najednou se mi na ramenou objevila silná svalnatá paže a přitiskla mě na Tysonovu nahou hruď. Tohle byl způsob, jakým se snažil pomoct. Nic neříkal, jen seděl vedle mě a objímal mě. Někdy prostě slov netřeba.
___________________________________
Jsem hrozná. Omlouvám se, že mi to tak trvalo, ale mám toho teď až nad hlavu a nevím co dřív. Potřebovala bych, aby měl den alespoň 48 hodin :D
Doufám, že mi odpustíte, když nebudu v nejbližší době přidávat moc často, ale prostě nemám moc času, a když už si nějaký vyšetřím, tak zas nevím, co psát. Zřejmě si procházím nějakou krizí, ale snad to brzy pomine a já zas budu moct být spokojená s tím, co píšu :)