Padlá labuť

17. Kapitola

17. Kapitola

Ležela jsem na posteli a pohled upírala do stropu. Už půl hodiny jsem se snažila sebrat odvahu zavolat Malcolmovi. Vůbec se mi do toho nechtělo, protože mnou pořád lomcoval vztek. A Bryan mi to taky moc neulehčoval. Trval na tom, že už mě s tím šmejdem nikdy nenechá samotnou. Na jednu stranu mi připadalo roztomilé, jak se o mě stará, ale na druhou stranu to možná trochu přeháněl. Malcolm není žádný násilník.

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. No tak, seber se, okřikla jsem se v duchu a prudce jsem otevřela oči. Posadila jsem se a vyhrabala z peřiny mobil...Možná bych mu neměla volat. Když pošlu esemesku, tak si zachovám jasnou hlavu a nenechám se zbytečně vyprovokovat, abych řekla něco, čeho bych později mohla litovat. Jsem strašný zbabělec, ale hlavně, když si to dokážu sama před sebou obhájit.

"Musíme si promluvit."

Odpověď na sebe nenechala dlouho čekat a mobil mi zavrněl v dlani.

"Jsem rád, že ses ozvala. Bál jsem se, že se mi zase začneš vyhýbat. Máš čas kolem třetí? :)"

Jdi do háje s tím smajlíkem. Možná jsem měla radši zavolat, aby si uvědomil, že mám pořád vztek.

"OK, ve tři ve studiu."

Plácla jsem sebou zpátky na postel a přetáhla si peřinu přes hlavu. Už aby to bylo všechno za námi. Ten rozhovor, Fullerton, všechno.
Během chvilky mi začal zvonit mobil. Převalila jsem se na bok, a aniž bych se podívala na jméno volajícího, jsem vyštěkla: "Co ještě chceš?" Teď už mě vážně naštval. Nemůže se dočkat odpoledne nebo co?

"Ehm...promiň, ale já jsem ti něco udělal?" Sakra! Tohle není ten, kdo jsem si myslela, došlo mi, když se na druhé straně ozval dobře známý pobavený hlas.

"Bryane,..ne, samozřejmě že ne. To nebylo na tebe. Myslela jsem si, že to je..." zarazila jsem se v půli věty a pak radši honem změnila téma. "Hmm,...potřebuješ něco?" Ale k mojí smůle se nenechal tak snadno rozptýlit.

"Kdo sis myslela, že to je?" Z jeho tónu prosakovala zlost, kterou se asi ani moc nesnažil zakrýt. Muselo mu být jasné, co jsem si myslela a taky že bylo. "On ti volá?" zaprskal výhružně.

"Ne, nevolá mi," protočila jsem očima. "Ale dneska kolem třetí si s ním chci promluvit, tak jsem si myslela, že má nějaký připomínky." Nechtěla jsem před ním nic zatajovat, to by nebylo fér. I když jsem tím riskovala velmi nebezpečné a napjaté setkání.

Chvíli bylo ticho, až jsem se bála, že Bryan zavěsil. "Vyzvednu tě za deset minut tři," řekl úsečně. Jeho hlas nepřipouštěl žádné námitky. Prostě to bral jako hotovou věc a mně nezbývalo, než se s tím smířit, protože na hádku s Bryanem jsem opravdu neměla sílu.

"Jak chceš," pokrčila jsem rameny a zavěsila. Mrštila jsem mobilem do polštářů a doufala, že mě to trochu uklidní. Házet s věcmi většinou pomáhá, ale teď bych spíš potřebovala něco rozbít, jenže v mém pokoji není nic, co by si zasloužilo stát se obětí mé vzteklé nálady.

*

"Bryane, vážně tam se mnou nemusíš chodit." pokoušela jsem se naposledy zvrátit jeho rozhodnutí, když zaparkoval před baletním studiem. Za celou dobu se ani jednou neusmál. Divné, opravdu divné. A zlověstné.

"Ne," procedil skrz zaťaté zuby a vystoupil z auta. Povzdychla jsem si a následovala ho. Rychle obešel auto a objal mě kolem ramen. Kdyby se netvářil tak napjatě, dělala bych si z něj srandu, že mě hlídá jako nějakou filmovou hvězdu, ale jemu by to asi v tuhle chvíli moc legrační nepřipadalo.