Padlá labuť

31. Kapitola

31. Kapitola

Stáli jsme pod rozložitým stromem, kde jsme se setkali poprvé. Jake jednou rukou pořád svíral můj loket a udržoval mě tak přilepenou k sobě. Dlaně jsem měla položené na jeho zběsile bijícím srdci a kažkým kouskem těla jsem cítila horkost, která z něj sálala.

"Pusť mě. Hned!" přikázala jsem mu, ale něco mi říkalo, že neposlechne. Jeho výraz prozrazoval, že pro něj je tahle situace víc než příjemná.

"Až mi prozradíš své jméno, vílo," uculil se sladce a já bych ho nejradši praštila přímo do obličeje, kdybych měla volné ruce.

"Prosila jsem tě, abys mi tak neříkal. A přestaň mi konečně drtit loket. Nepřipadá mi, že bych toho měla zlomeného málo," zavrčela jsem. Mohla bych si nějaké jméno vymyslet, aby mi dal konečně pokoj, ale stejně by to poznal. Neumím lhát a Jake je navíc velmi dobrý v rozpoznání pravdy od lží.

"Nechci ti ubližovat," povolil stisk, ale nepustil mě, "jen se bojím, že mi zase utečeš. Řekni, proč máš takovej strach z kontaktu s lidmi?"

Párkrát jsem překvapeně zamrkala. Co má zas tohle znamenat? "Já nemám strach," ohradila jsem se dotčeně. Ale mám. Mám strach ze vztahů, mám strach znovu důvěřovat. Jak to sakra poznal? Nic jsem mu o sobě neřekla, tak proč mám pocit, jako by četl tajný soukromý deník vepsaný přímo v mých myšlenkách?

Nesouhlasně si měřil můj výraz. "Ale máš. A já tě ho chci zbavit," šeptal se rty téměř přitisknutými k mému uchu. Na krku mi naskočila husí kůže z té náhlé blízkosti. Nesmím mu podlehnout. Nesmím mu skočit na ty sladké řečičky. Prostě nesmím opakovat svoje chyby!

"Jestli mě chceš něčeho zbavit, co kdybys začal u sebe? Říkala jsem ti to už jednou a řeknu ti to znova, protože máš evidentně výpadky paměti. Nestojím o tvou společnost ani o tvou lítost ani o nic jiného, co bys mi chtěl nabídnout, rozumíme si?"

Dívat se mu teď do očí mi působilo skoro fyzickou bolest. Posmutněly a mojí vinou v nich zhasly všechny jiskřičky, které z nich dělaly nejkrásnější nejvyjímečnější oči, do jakých jsem se kdy dívala, ale musela jsem to vydržet. Jinak by mě nebral vážně.

Spustil ruce podél těla. Byla jsem volná, ale stejně neschopná se pohnout jako předtím. Ublížila jsem mu. Chtěla jsem vzít svá slova zpět, dotknout se ho, obejmout ho. V očích mě začaly štípat szly. Hlavně nezačni brečet! Vypadal, že mi konečně uvěřil a jestli se rozbrečím, zase si to rozmyslí.

Zkroutil rty do lehkého úsměvu. Oči mu zase zaplály a vypadaly stejně kouzelně jako dřív. Ani stopa po bolesti. "Čemu se směješ?" nadzdvihla jsem nesouhlasně obočí, ačkoliv mi jeho usměvavý obličej rozpumpoval krev v žilách dvojnásobnou rychlostí.

"Jsi tak snadno čitelná," zakroutil nevěřícně hlavou a vlasy mu nalétaly do očí. "Jako bys mi přímo nabízela svoje myšlenky a pocity, Faith."

Už už jsem se chystala ho obdařit nějakou ze svých jízlivých poznámek...počkat...Faith? "Jak-jak jsi mi to řekl?" To není možné! V hlavě mi naskakovalo tisíc palčivých otázek. Rozuměla jsem správně? Odkud zná mé jméno? Ale hlavně, jak dlouho ho zná?

Připlácnul si ruku na rty, ale už bylo pozdě. "Jakto, že znáš mé jméno?" dorážela jsem na něj.

Nervózně se zasmál. "No víš...nechtělas mi ho prozradit sama a zdálo se, že ani nikdy chtít nebudeš, ale já jsem se s tím nehodlal smířit. Jedna sestřička byla velmi...ochotná."

"Tys vyzvídal u sester?" zajíkla jsem se. Panebože. On je normálně posedlý. Jako nějaký stalker s pitomého béčkového hororu.

"Neříkal bych tomu přímo 'vyzvídání'," uchechtl se. "Spíš 'zjišťování nezbytných informací."

"Nezbytných?" opakovala jsem. Nezbytných? To snad nemyslí vážně! Měla jsem odejít hned, jak mě pustil. Proč jsem zase musela podlehnout tomu jeho psímu kukuči? "Co dalšího sis o mě zjistil? Znáš mou adresu, můj mobil, číslo bankovního účtu?" Popadla jsem berle a snažila se co nejrychleji dostat pryč. Nepotřebuju, aby odpovídal. Stačí mi to, co už vím.

"Hej! Nejsem žádná podělaná stíhačka," ohradil se dotčeně, ale koutky mu cukaly a oči hořely jako dva majáky. Nedělalo mu vůbec žádný problém udržet krok s mým želvím tempem a doprovázel mě k budově. Nejspíš mu nedocházelo, že odcházím práve proto, abych se ho zbavila.

Nejradši bych už byla co nejdál od něj, ale jedna otázka mi pořád vrtala hlavou. Zastavila jsem se u výtahu a počkala, až si uvědomí, že nejdu a vrátí se vedle mě. "Když už dávno víš, jak se jmenuju, proč jsi pořád hrál to trapný divadýlko?"

Hluboký nádech a výdech na získání drahocenných vteřin. "Cílil jsem se blbě, že jsem ho zjistil za tvými zády a napadlo mě, že když mi ho prozradíš sama, tak se na to zapomene....Faith, mrzí mě to," kál se upřímně, ale neměl ke mně vztahovat ruce.

Ucouvla jsem o krok pryč do otevřených dveří výtahu, který právě rachotivě dosedl na své místo, a kroutila hlavou ze strany na stranu. "Nesahej na mě," přešlo mi přes rty sotva slyšitelně. V očích už se mi zase třpytily slzy, ale tentokrát ne z pocitu viny. "Jsi úplně stejný jako on," bouchla jsem pěstí do tlačítka s číslem 2, kde se nacházelo mé bezpečné útočíště v podobě neosobního a naprosto neútulného pokoje.

"Jaký on? Faith, kdo je on?" volal za mnou, než se posuvné dveře zavřely a výtah se dal funivě do pohybu. On, prostě on. Kluk, který lhal, aby se dostal blíž k mému srdci. Kluk, jehož jméno je mi tak odporné, že si ho nechci ani myslet.
*
"Ahoj."

Nemusím ani otáčet hlavu, abych věděla, kdo za mnou stojí. Nemluvila jsem s ním skoro týden, když nepočítám jeho věčné omluvy a vyptávání na onoho záhadného člověka, kterému se podle mých slov podobá. "Nech mě být."

Frustrovaně si povzdech. "Jedu domů,..." odmlčel se. Čekal, že mu padnu kolem krku a v slzách mu budu dávat 'sbohem' doprovázené vášnivými polibky? "Ani mi neřekneš 'ahoj'?"

"Ahoj."

Znovu si povzdechl a posadil se ke mně. "Faith, omluvil jsem se ti snad už stokrát. Co mám dělat, aby ses přestala tvářit, jako že jsem vzduch?"

Pootočila jsem hlavu a podívala se na něj. Proti své vůli jsem musela uznat, že mu to sluší. Tmavě hnědé vlasy trčící všemi směry mu propůjčovaly ležérní právě-jsem-se-probudil-ale-stejně-jsem-k-sežrání vzhled. Měl na sobě volné šedé tričko a tmavé džiny doplněné šedými teniskami. Před ním ležela na zemi velká černá taška, což znamenalo, že opravdu jede domů. Nebyla jsem si jistá, jestli mi to vadí, nebo mám radost.

"Správná otázka zní, co jsi neměl dělat," ušklíbla jsem se naštvaně. Jo určitě se mi uleví, až bude pryč.

"Chápu. Doufám, že si na mě občas vzpomeneš a usměješ se...Já na tebe budu myslet pořád," dodal šeptem a zvedl se. Popadnul tašku a naposledy vyhledal můj pohled. "Měj se překrásně, Faith," rozloučil se se smutným úsměvem na rtech a odcházel. Dívala jsem se za ním se smíšenými pocity. Opravdu je to tak lepší? Opravdu se mi po něm nebude ani trošku stýskat? Ucítila jsem podivný tlak v hrudi. Bude, bude se mi stýskat, ale i tak je to správné...Sbohem, Jakeu.
_________________________________________
Tak co si myslíte o vývoji příběhu? Jsem strašně zvědavá :D
A samozřejmě moc děkuju za komentáře, opravdu dokážou zahřát u srdce ;))*