Padlá labuť

60. Kapitola

60. Kapitola

Bezmyšlenkovitě jsem kroužila lžící v misce s už dávno rozmočenými kukuřičnými lupínky.

Od chvíle, kdy jsem se rozloučila s nemocniční recepční s východoevropským přízvukem, (mimochodem ani ze sluchátka nezní její hlas moc příjemně) se cítím úplně prázdná. Jako bazén, ze kterého někdo vypustil všechnu vodu, jako krabice, ze které někdo snědl poslední bonbón...

Blíží se to. Blíží se chvíle, na kterou jsem čekala dlouhé, předlouhé čtyři dny, tak proč mám pocit, že nejsem připravená? Proč strachy nemůžu skoro ani dýchat, natož abych dokázala něco sníst?

Zvedla jsem pohled k nástěnným hodinám, tichému a přece nepřehlédnutelnému důkazu, že čas nelze zastavit, dokonce ani zpomalit.

,,Faith, holčičko, opravdu nechceš, abych šla s tebou?" vrhla na mě paní Santhisová dnes už asi po sto padesáté svůj ustaraný pohled. Musím vypadat fakt příšerně vynervovaně.

Zakotvila jsem očima v těch jejích plných obav a párkrát jsem rozhodně zakroutila hlavou. ,,Já to zvládnu," přesvědčovala jsem vlastně nás obě.

Zkoumavě mi pohled oplácela, ale pak jen slabě zkroutila rty do bezmocného úsměvu, natáhla se přes stůl a stiskla mou ledovou ruku.

Když se pak zvedla a odnášela mou netknutou snídani, objala mě kolem ramen a vtiskla mi pusu do vlasů.

Nevím proč mi to připomnělo dětství. Myslím rané dětství, kdy ještě všechno bylo tak, jak mělo, kdy moje rodina byla moje rodina a moje máma se na nás nedívala jen ze zašlých fotografií. To, jak mě vždycky líbala na čelo, když mi dovyprávěla pohádku na dobrou noc, to jak se její nádherný zvonivý smích rozléhal domem. Domem, jehož ekvivalentem tehdy ještě bývalo slovo domov.

Z myšlenek a vzpomínek mě vytrhlo až tiché bouchnutí hlavních dveří - Marry odešla.

Najednou, jako by se vrátil ten pocit, který se na mě přilepil při mém návratu. Měla jsem pocit, jako by se stěny kolem mě bortily a chtěly mě tu uvěznit.

Rychle jsem vyskočila, popadla klíče a utíkala ven nadýchat se vzduchu. Vzduchu a volnosti.

Vylézt před dům ale nestačilo, musela jsem běžet dál. Nevěděla jsem kam, ale v tu chvíli mi na tom pranic nezáleželo. Potřebovala jsem jen doopravdy cítit tu volnost a vítr ve vlasech.

Zastavila jsem se, až když už mi píchaní v boku nedovolilo běžet dál. Zastavila jsem se u lavičky v parku a vyčerpaně se na ni zhroutila. Obličej jsem si schovala do dlaní, abych se skryla před svou hanbou.

Není to ani týden a už se mi podařilo porušit svůj slib. Zase utíkám. Přesněji řečeno snažím se utéct. Snažím se utéct před tím, před čím se bohužel utéct nedá - před vzpomínkami,...před bolestí, kterou si nosím v srdci už tak strašně, strašně dlouho.
*
Znovu jsem procházela tou sterilní bílou chodbou, ale tentokrát v jiném patře a k jinému pokoji, i když se stejným cílem.

114. Jsem tady. Nevěděla jsem, co mě za těmi dveřmi čeká. Netušila jsem, jak bude můj otec vypadat. Dokonce jsem ani neměla ponětí o tom, co mu řeknu, každopádně jsem bez většího přemýšlení (a tím pádem i možnosti, že si to rozmyslím) zaklepala a tiše stiskla kliku.

První jsem spatřila ženu v nemocničním stejnokroji, která mi zakrývala pohled na pacienta. Když zaslechla zvuky, otočila se a věnovala mi sice nacvičený, ale i tak milý úsměv.

,,Dobrý den, já...jsem přišla navštívit otce," vybreptla jsem příliš potichu a rychle na to, aby mi rozuměla.

No, jako zdravotní sestra byla pravděpodobně zvyklá na ledajaké zvuky, protože přistoupila blíž a položila mi ruku na rameno. ,,Tatínek ještě spí, ale měl by se snad každou chvíli probudit, tak tu klidně můžete počkat."