Padlá labuť

35. Kapitola

35. Kapitola

Probudila jsem se do deštivého rána. Drobné i větší kapky se tříštily o sklo a stékaly v klikatých potůčcích na okenní parapet. Miluju déšť. Nevím, jestli proto, že v Kalifornii je tak vzácný nebo prostě kvůli tomu uklidňujícímu zvuku. Možná obojí.

Spustila jsem nohy z postele a pohled mi spočinul na dlaze. Jak dlouho ještě? Už kolikrát jsem si pohrávala s myšlenkou několika krůčků bez berlí. Třeba by to šlo...

Nakonec jsem ale vyměkla jako vždycky a popadla tak nenáviděné hole. Jednou, jednou ten den přijde, ale dneska ještě ne.

"Dobré ráno," pozdravila jsem své spolubydlící usazené na barových stoličkách v kuchyni.

"D-dobrý," zívnul Tyson a mávnul na pozdrav. Ale už vážně! Nejspíš budu muset zainvestovat a koupit mu nějaké tričko sama, protože on evidentně žádné nemá.

"No to je dost," obořil se na mě Aaron místo ranního pozdravu. "Už jsem tě chtěl jít zkontrolovat, jestli vůbec dejcháš."

"Co blázníš? Vždyť ještě není ani deset," mrkla jsem na kulaté nástěnné hodiny nad linkou.

"Dovol, abych tě obeznámil se situacií," vložil se do toho Tyson a natočil se tak, abychom si vzájemně viděli do tváře. "Jestli si vzpomínáš, tak jsi včera odmítla prohlídku bytu. Aaron se ale strašně rád předvádí, takže už od půl osmý prudí, kdy konečně vylezeš z brlohu."

Vzpomněla jsem si na okolnosti, které mě k odmítnutí vedly. Připadá mi to spíš jako sen, vzhledem k tomu, co se odehrálo v noci a jak se Tyson chová teď.

"No dovol! Já nikdy neprudim. Jen jsem se těšil na naši rozkošnou kamarádku, protože tebe už mám plný zuby," naježil se Aaron.

Věděla jsem, že to nemyslí vážně a Tyson jistě taky, protože se jen rozesmál a oplatil mu stejnou mincí. "Já tebe taky, ty magore."

"To je sladký, jak se máte rádi, kluci," vmísila jsem se do jejich slovní potyčky se stopou ironie v hlase.

"Když se nechová jak debil, tak ho mám fakt docela rád," připustil Aaron a poslal kamarádovi vzdušný polibek a mrknutí.

"Já jeho taky, když zrovna nedělá tyhle teploušský kraviny," ušklíbl se Tyson.

Rozesmála jsem se jako už dlouho ne. Jsou vážně sladcí. Opravdu se mi ulevilo, že jsme si s Tysonem vyříkali ten nešťastný včerejšek. Mrzelo by mě, kdybych o podobné výstupy měla přijít.

"Tak začneme konečně?" dožadoval se Aaron netrpělivě. Vypadal jako 10letý hošíček, který se nemůže dočkat výletu do Dysneylandu.

"Necháš mě aspoň vyčistit si zuby?"

"A nemohla by sis je čistit cestou?" zakoulel očima. Oprava: 5letý.

"To těžko," zamávala jsem na něj jednou berlí. Popadla mě zlost. Ne na něj, ale na sebe. Kdybych nebyla tak hloupá a tak naivní...

"Promiň, neuvědomil jsem si...," omlouval se honem. Nejspíš si můj výraz vyložil tak, že se zlobím na něj.

Chtěla jsem říct, že to nevadí, ale Tyson byl rychlejší.

"Tak už jí dej pokoj, Aarone."

Aaron se na něj jen nasupeně podíval a hodil po něm nakousaný rohlík.

"Seš normální, vole?" ohradil se Tyson, který se jen tak tak stihnul uhnout.

"Kluci, kluci!" zasáhla jsem dřív než Aaron stačil cokoliv namítnout. Jen těžko jsem ovládala svůj výraz. Stačí jedno ráno, abych zjistila, že s nimi se rozhodně nudit nebudu. "Může mi jeden z vás ukázat koupelnu?"