Padlá labuť

54. Kapitola

54. Kapitola

Chtěla jsem Tysonovi znovu a pořádně poděkovat, ale vždycky byl na doslech taky Aaron, který o celé záležitosti neměl ani tušení. Podařilo se mi být s ním o samotě, až když se Aaron uvelebil u svého oblíbeného seriálu. Věděla jsem, že jakmile začne úvodní znělka, přestane vnímat celý svět, i kdyby vedle něj padaly bomby.

Proplížila jsem se k Tysonovým dveřím, zaklepala a opatrně nakoukla dovnitř. Seděl na posteli zády opřený o stěnu (jak jinak než bez trička) a líně přejížděl prsty po strunách kytary. Když mě spatřil, zatvářil se nechápavě, ale pokrčil nohy. Pochopila jsem to jako nabídku místa na sezení.

,,Netušila jsem že umíš hrát," máchla jsem rukou ke kytaře. Jestli mu k dokonalosti něco chybělo, tak právě tohle. Tohle a fakt, že je neskutečný sukničkář, ale to sem teď nepatří.

,,Holky na kytaru letí," pokrčil rameny s křivým úsměvem na rtech.

Musela jsem nad jeho odpovědí zakoulet očima. Zatím mám ten pocit, že všechno dělá jen proto, aby se na něj lepily holky. ,,Myslíš taky někdy na něco jiného, než jak nějakou sbalit?"

Zkoumavě se mi zadíval do očí. Tak zkoumavě, až mi to bylo skoro nepříjemné. Takhle se na sebe nikdy nedíváme, proto jsem sklopila oči na peřinu, ale Tyson položil kytaru na zem, předklonil se a donutil mě podívat se znovu na něj.

,,Třeba teď myslim na to, co se ti včera stalo...Já vim, já vim, žádný otázky," umlčel mě zdviženými dlaněmi, jen co jsem otevřela pusu. ,,Ale,..." záměrně nechal větu nedokončenou.

Přitáhla jsem si kolena k bradě a pevně je omotala pažemi. Přála jsem si být maličká. Tak maličká, aby nezbylo na problémy a starosti už žádné místo.

Tyson se trochu posunul, takže už mezi námi nebyl metr prostoru. Vlastně mezi námi nebyl žádný prostor, protože jeho paže se najednou objevila na mém rameni a přitiskla mě k jeho dokonale svalnaté hrudi. ,,Jen chci, abys věděla, že jsem tady. Vždycky," zašeptal se rty přitisknutými k mým vlasům.

Nejdřív jsem jen tiše seděla vedle něj a nechala se uklidňovat pravidelným rytmem jeho vyrovnaného dechu, ale pak jsem si vzpomněla na důvod mojí návštěvy. Vyprostila jsem se z jeho objetí a podívala se mu přímo do očí. ,,Tysone, já...přišla jsem ti vlastně poděkovat. Včera...včera jsi mi pomohl víc, než možná sám tušíš, takže...děkuju," pousmála jsem se slabě, ale upřímně.

,,Ale jdi," zakřenil se a ledabyle nad tím máchnul rukou. Jeden by řekl, že snad není vzyklý přijímat komplimenty, což je samozřejmě naprostá hloupost. Ikdybych se o tom několikrát nepřesvědčila na vlastní oči, tak bych tomu nevěřila.

,,Můžu mít jednu, jednu jedinou nevinnou otázku?" zaprosil po podrobném přezkoumání mého obličeje.

Chvilku jsem o tom přemýšlela a bezděky jezdila zuby po spodním rtu. Když jsem se na něj znovu podívala, všimla jsem si, jak mu temně hoří v očích a pohled nespouští z mých rtů. Honem jsem povolila stisk a zrudla jako rajče. ,,Dobře, jednu otázku," svolila jsem nakonec.

Pobaveně sledoval můj už naštěstí ustupující ruměnec a pak se zhluboka nadechnul. ,,Proč jsem to neměl říkat Aaronovi?"

Nevinná otázka? Takhle si představuje nevinnou otázku? ,,Protože..." nevěděla jsem, co říct. Proč jsem to po něm vlastně chtěla? Vím to vůbec? ,,...by měl miliardu dalších otázek."

Krátce zkrabatil čelo a usilovně o mojí odpovědi přemýšlel. ,,Jo to máš nejspíš pravdu. Někdy chce tak moc pomáhat, až to spíš zhoršuje," zachechtal se a mně nezbylo než se k němu přidat. V podstatě má pravdu.