Padlá labuť

65. Kapitola

65. Kapitola

Všichni se na nás dívali. Znervózňovalo mě to. Připadala jsem si jako pod rentgenem a nechápala to. Neoblékli jsme se ani více, ani méně honosně než ostatní.

Když jsem potajmu mrkla na Tysona, on naopak vypadal, že si tu pozornost užívá. Jen jsem čekala, kdy zvedne ruku a pokyne nadšenému davu.

Hned jak jsme sešli ze schodů, zatáhla jsem ho do malé rohové místnosti vedle hlavního sálu, kde díky bohu nikdo nebyl. Opřela jsem se zády o dřevěné obložení. Tyson byl v tu chvíli u mě. Jeho osobní prostor spývající s mým.

,,Jestli toužíš po soukromí, mohli jsme zůstat doma. Dneska by nám tam nikdo nepřekážel," obdařil mě svým šelmovským úsměvem. Ruce položil po obou stranách mého obličeje.

Zakoulela jsem očima a lehce ho praštila do ramene. Nemohla jsem však ignorovat ten pocit motýlých křídel klíčící v mém žaludku. Proti mé vůli mi hlavou problesky obrazy toho, o čem Tyson mluvil.

,,Vypadáš, že o tom fakt přemýšlíš," uhodl důvod mého mlčení.

Znovu jsem ho praštila, tentokrát silněji. ,,Máš tak hříšné myšlenky," zakroutila jsem pohoršeně hlavou.

,,To ty máš hříšné myšlenky, zlato," otřel se mi rty o ucho. Ten dotek se šířil mým tělem jako elektrický proud. Lehce jsem sebou trhla, na což reagoval tichým uchechtnutím. Ach bože, nesnáším tuhle jeho samolibou stránku.

,,Ehmm...radši bychom měli jít zpátky," pokusila jsem se ho odtlačit, ale buď si mého snažení nevšimnul nebo ho ignoroval.

,,Tysone," prosila jsem stále se ho snažíc odtlačit.

Zvednul ruku a přejel prsty po masce na mém obličeji. ,,Myslel jsem, že jsi mě sem zatáhla z nějakýho určitýho důvodu," protáhl zklamaně obličej. Díky bohu ale o krok ustoupil a nabídnul mi otevřenou dlaň.

,,Nebuď směšný," ušklíbla jsem se a přijala jeho ruku. Vrtalo mi hlavou, jestli to myslel vážně...Ne, ne. Určitě nemyslel.

Najít někoho v tom pestrém davu by nebyl snadný úkol ani normálně, takže hledat v záplavě tváří krytých maskami se to zdálo prakticky nemožné. Nakonec jsem se smířila s tím, že na Aarona prostě budeme muset někde náhodou natrefit nebo se uvidíme až doma.

Po necelých dvou hodinách jsem si v duchu nadávala za výběr obuvi. Nohy jsem prakticky necítila a všechna místa k sezení byla, jaká náhoda, obsazená. Nebyla jsem daleko od pláče ani od sezení na schodech nebo přímo na zemi. Radši bych zmrzla než tohle.

Pak jsem zahlédla ženu, která se zvedla ze svého místa. Odchází? Začala se objímat se se svými přáteli. Odchází! Vystřelila jsem k místu vidíc v něm svou spásu, ale něčí teplá ruka se mi omotala kolem zápěstí. Prudce jsem se otočila vrhajíc na dotyčného vražedný pohled. ,,Co to děláš, Tysone?"

Neodpověděl, jen mi věnoval jiskřivý úsměv a táhnul mě pryč. Klopýpala jsem za ním a rozzuřeně škubala rukou, aby mě pustil. ,,Sakra, Tysone, co to má znamenat?" zaprskala jsem, když se najednou zastavil a já do něj narazila jako do zdi.

Pustil moje zápěstí a omotal mi ruku kolem pasu. ,,Poslouchej," kývnul hlavou směrem ke kapele.

Nastražila jsem uši. Sálem se linuly počáteční tóny skladby Moon river. Mojí oblíbené.

,,Jak..."

Položil mi prst na rty, aby mě umlčel. Přemýšlela jsem, jaké by to bylo, kdyby se mě pokusil umlčet jinak.