Padlá labuť

47. Kapitola

47. Kapitola

"Takže už ho nechceš spálit žárem tisíce sluncí?" vyjasňoval si Aaron situaci kolem mě a Jakea.

"Nikdy jsem ho nechtěla spálit žárem tisíce sluncí," oponovala jsem mu pobaveně. "Jen se přes nás přehnal takový drobný bouřkový mrak, ale už je pryč."

"No dobře," mnul si zamyšleně bradu a tvářil se jako policejní důstojník vyšetřující závažný zločin. "No dobře." Pomalu přecházel po místnosti a přemýšlel. Nebo dělal, že přemýšlí, ale každopádně mi tím pěkně lezl na nervy.

"Ještě jeden krok a hodím po tobě Zikmunda Freuda," varovala jsem ho výhružně mávajíc osmisetstránkovou bichlí. "Můžu znát důvod, proč mi pochoduješ po pokoji jako nemocná šelma vězněná v zoo?"

Vyplázl na mě jazyk a hbitě skočil na mou postel, která pod tím náporem zaskučela. Dal mi rychlou pusu na tvář, načeš se zahihňal jako třináctiletá puberťačka a přehodil mi svou hubenou tlapku kolem ramen. "Víš, přemýšlel jsem."

"Neříkej," vykulila jsem oči v předstíraném údivu.

"Hej! To od tebe vůbec není hezký," zamračil se, ale taky to filmoval.

"No jo, tak promiň, ty citlivko," štouchla jsem ho do boku, až legračně vypísknul. "O čem jsi teda přemýšlel?"

Aaron bojoval s nutkáním hrát uraženého a s potřebou říct mi, o čem přemýšlel. Věděla jsem, která strana zvítězí.

Zhluboka se nadechnul, jako by se připravoval trhnout rekord v pobytu pod vodou. "Když už jste se vy dva usmířili, mohli byste spolu jít na ten ples," rozkošnicky plácnul rukama o sebe a mával řasami jako mrkací panenka. Tuším, že tohle odkoukal z těch svých hloupých filmů pro teenagery.

Koukala jsem na něj, jako by právě spadl z Marsu a pořádně se přitom praštil do hlavy. "Počkej, počkej, počkej," brzdila jsem ho v jeho bláznivých představách zdviženými dlaněmi. "Zaprvé: jaký ples?"

"Faith, díváš se ty někdy kolem sebe?" zamračil se s našpulenými rty.

"Samozřejmě, že dívám, ale..."

"Ne, nedíváš," hádal se dál. "Kdyby ano, tak bys určitě nepřehlídla plakáty na výroční vánoční ples, který, jak předpokládám taky nevíš, pořádá naše univerzita už od svého založení."

Plakáty? Jaké plakáty. Jestli nějaké existují, tak jsou asi dobře schované, když jsem si jich nevšimla. "Faith? Tak co na to říkáš?" dorážel na mě Aaron nedočkavě, když jsem jen zarytě mlčela.

"Co říkám na co?"

Daroval mi odsuzovačný pohled Jako vážně? a překřížil ruce na prsou. "Ty, Jake, ples, romantika," snažil se mě nalákat.

"Ne, v žádném případě," zavrtěla jsem rozhodně hlavou.

"Ale Faith..." protestoval. "Jen si to představ: Všichni v těch krásných róbách, nazdobený sál plný květin, rajská hudba," rozvíjel dál svoje snové představy o večeru jako z pohádky. Vyškrábal se z postele a za pobrukování neznámé, možná dokonce neexistující písničky se zavřenýma očima proplouval místností napodobujíc vznešené umění tance.

Po několika minutách téhle šaškárny zastavil, pootevřel jedno oko a upřel ho do mé tváře s jasnou otázkou.

"Ne," opakovala jsem stejně rozhodným hlasem jako poprvé.

"Ale proč?"

Smutně jsem se na něj podívala s nutkáním uhnout pohledem, ale vydržela jsem to. "Protože...já netančím, Aarone." Přitom se mi zlomil hlas a hloupé slzy znovu přetekly přes hradby mých očních víček. Hrubě jsem je setřela a zahanbeně schovala obličej do polštářů.

Chvíli bylo v pokoji naprosté ticho, že bychom slyšeli spadnout i špendlík. Pak se mi na zádech objevila Aaronova ruka jemně mě hladící po vlasech. "Promiň, zlato. Nenapadlo mě, že se na to budeš dívat takhle.."

"A jak bych se na to asi měla dívat?" zakňučela jsem do polštáře.

"Plesy přece nejsou jen o tancování."

"Ne? A o čem teda?"

"Třeba o trávení času s lidmi, na kterých ti záleží, o navazování kontaktů s novými lidmi, o... pomlouvání tvých nejneoblíbenějších profesorů nebo spolužáků a v neposlední řadě o opití se říznutým punčem," snažil se mi zvednout náladu.

Nutno přiznat, že úspěšně. Málem jsem se zadusila smíchem tlumeným o polštář. Zvedla jsen hlavu a uslzeně se podívala na svého nejlepšího kamaráda. "Nejsme na střední, abychom pili říznutý punč. Teď už se můžeme opít naprosto legálně."

"Mám to brát jako souhlas? Půjdeš tam?" vyzvídal opatrně, aby se zase náhodou nedotkl nějakého citlivého místa.

"To nevím," odpověděla jsem popravdě. "Je teprve listopad a ples je..." zadrhla jsem se. Kdy vlastně je?

"17. prosince."

"17. prosince," zopakovala jsem po něm. 17. prosince? podala jsem to tentokrát jako otázku, když mi to secvaklo a vzpomněla jsem si, kolikátého je dnes. Ale to je přece už za tři týdny!"

"A proč myslíš, že se tě na to jako ptám?" udělal prapodivnou grimasu, kterou jsem nedokázalla zařadit. Naznačuje tím, že mám dlouhé vedení? Vysmívá se mi?

"Tak jak?"

"Nemůžu ti odpovědět, vždyť mě ješte ani nikdo nepozval." Řekla jsem nikdo, ale myslela jsem přitom na jednu určitou osobu. A všichni víme, jakou.

Aaron ss usmál. Nebezpečně usmál a jeho úsměv se pozvolna šířil jako rozpínavý plyn. Ale ne. Ne, tohle není dobré.

"Aarone, proč se tak tváříš?"

"Jak?" dělal hloupého.

"Takhle," mávla jsem k jeho obličeji. "Ať už se v tý tvojí makovici líhne cokoliv, zapomeň na to," varovala jsem ho výhružně.

Zablýsklo mu v očích a on stále s tím šíleným úsměvem pomalu zakroutil hlavou. "Pozdě, zlato."

"Aarone..." Dělal, že neslyší, a couval z pokoje. Než jsem se stihla vymotat z peřiny, mrsknul sebou jako ještěrka a zabouchl dveře. "Aarone," volala jsem za ním.

V odpověď jsem dostala jen škodolibý smích a následné bouchnutí dveří od Aaronovy ložnice. Vyběhla jsem za ním a bušila do nich. "Aarone, dělej, otevři," křičela jsem na něj, ale neodpovídal. "Aarone!" kopla jsem znovu do dveří.

"Co to tady do hajzlu vy dva zas vyvádíte?" rozčiloval se Tyson, stojící v kuchyni ještě celý rozespalý.

"Buď od té dobroty a nepleť se do toho," vyjela jsem na něj nabroušeně. Možná víc, než si zasloužil.

Nijak to nekomentoval a s dlaněmi zdviženými nad hlavou jako důkaz, že se vzdává, zacouval zpátky.

"Aaron zas vymýšlí blbosti a mám dojem, že se to týká mě, vánočního plesu a Jacoba," postěžovala jsem si zoufale.

Tyson vykoukl zpoza rohu s nadzdviženým obočím. "Ty jdeš s Jakem na ples? Úúú, to jsou mi ale novinky."

"Nejdu s ním na ples, jasné?" protočila jsem frustrovaně očima.

"Ahoj, Jakeu," zašvitořil do ticha Aaronův hlas tlumený dveřmi.

Jako by mě někdo od hlavy k patě polil ledovou vodou. Ne. Ne, to neudělal. "Aarone, opovaž se!" vrčela jsem na něj přes zamčené dveře.

"Klid, jen to na tebe hraje," mávnul Tyson bezstarostně rukou.

"Jo? A jak to víš?" Histerie vyhnala můj hlas o dvě oktávy výš, takže mi hrozilo, že zítra budu jen šeptat.

"Protože ho už nějakou dobu znám," zvýšil hlas, aby měl jistotu, že ho neuslyším jen já.

"Zkazíš každou srandu," nafoukl se Aaron najednou poklidně se opírající o rám dveří. Až teď jsem si všimla, že jeho telefon ležel celou dobu v obýváku na nabíječce.

"Ty jsi takovej kretén," praštila jsem ho vší silou do ramene, až zkřivil obličej bolestí. Popadla jsem klíče, kabát, šálu a co nejrychleji vyběhla ven z bytu.