Padlá labuť

58. Kapitola

58. Kapitola

Přísahám, že moje srdce přestalo na chvíli pracovat. Byla jsem v šoku. Naprostém.

Ani ve snu by mě nenapadlo, že můžu mít tak obrovskou a nehoráznou smůlu.

Vytřeštěnýma očima jsem přejížděla po jeho opáleném svalnatém hrudníku, po širokých lícních kostech, plných rudých rtech, až jsem se dopracovala k jeho očím. K těm nádherným zeleným očím.

Když se naše pohledy střetly, povytáhl jeden koutek úst do křivého úsměvu, ze kterého se mi rozklepaly kolena.

,,Faith," vydechl znovu nevěřícně. ,,Co tady děláš?" Pořád se tvářil, jako by měl před sebou důkaz, že Santa Claus opravdu existuje, ale za vší tou nevěřícností se skrývalo víc. Jako by měl z toho, co vidí, zcela nevysvetlitelnou radost.

,,Přijela jsem za tátou," vysoukala jsem ze sebe namáhavě. Nenapadla mě žádná inteligentní výmluva, navíc on mě zná velice dobře na to, aby poznal, kdy mluvím pravdu a kdy ne.

Čekala jsem, že se bude vyptávat a hledat za tím vším nějaký háček, protože moc dobře věděl, jaký máme s tátou vztah. On mě ale překvapil, když svůj svůdný úsměv vyměnil za smutný obličej. ,,To s tvým tátou mě moc mrzí," natáhnul ruku, aby se dotkl mého ramene, ale já jsem před jeho dotykem instinktivně uhnula.

Očima mu na kratičkou vteřinu probleskl zmatek, kterého jsem si však příliš nevšímala. Daleko víc mě zajímal fakt, že ví, co se stalo tátovi. Není to zas tak malé město, aby tu každý o každém všechno věděl.

Chtěla jsem se ho na to zeptat, ale nedal mi příležitost. ,,Faith, proč jsi odsud tak najednou zmizela?" uhodil na mě.

Zalapala jsem po dechu. Proč? Proč?!

,,To nemyslíš vážně," zakroutila jsem hlavou, snažíc se potlačit vlnu vzteku deroucí se na povrch. Jeden jediný pohled do jeho tváře mě však utvrdil v opaku. Myslí to vážně. Naprosto vážně. ,,Jak se mě na to vůbec můžeš ptát? Zrovna ty!" vyštěkla jsem podrážděně.

Hrál si na hloupého, nebo mu to opravdu nedocházelo?

,,Odjela jsi kvůli tomu, co...se stalo mezi námi?" nadzvedl nechápavě obočí.

Moje mlčení si vyložil jako souhlas, což mu bůhví proč zavdalo důvod k úsměvu. Znovu ke mně natáhnul ruku a tentokrát už jsem nestihla dost rychle couvnout, takže se jeho prsty dotkly kůže na mém holém rameni.

Okamžitě jsem jeho ruku setřásla a zlostně se na něj podívala. ,,Tak teď mě poslouchej," namířila jsem na něj výhrůžně prst, ale dávala jsem si sakra pozor, abych se ho náhodou nedotkla. ,,Pro tebe to možná nic neznamenalo, jen nějaká hloupá nehoda, ale já se na to dívám jinak. Pro mě to nebyla jen nehoda," dala jsem si zvlášť záležet na zdůraznění slůvka 'jen'.

,,Ale..." začal, jenže já jsem ho nenechala dokončit myšlenku. Potřebovala jsem to že sebe dostat všechno najednou.

,,Ne! Nechci nic slyšet. Nechci, abys mi teď něco vysvětloval. Nechci dokonce, ani aby ses mi omlouval!" ječela jsem na něj hystericky a bylo mi fuk, jestli tady dělám divadlo všem kolemjdoucím. V tu chvíli pro mě neexistovali.

,,Byla doba, kdy jsem na tvoji omluvu možná čekala, i když netvrdím, že bych ji přijala, ale teď si všechny ty kecy můžeš strčit někam! Svou šanci jsi měl a já nemůžu za to, že jsi ji takhle prosral."

Můj vyčerpávající a emotivní monolog ho evidentně připravil o řeč, ale jen na pár vteřin. ,,Chápu, že se asi zlobíš,..." pokusil se znovu nějakým způsobem bránit proti mým obviněním.

,,Zlobím?" Zase jsem ho nenechala domluvit. ,,Tak ty máš pocit, že se jenom zlobím? Po tom všem? Po tom, co jsem jen a jen kvůli tvojí aroganci přišla o všechno?"

Ani jsem si nevšimla, jak blízko jsem se k němu dostala během svých hlasitých výlevů. Až teď, když mě chytil za bradu, abych ho konečně poslouchala. To neměl dělat. Vyškubla jsem se mu a snažila se propálit mu pouhým pohledem díru do hlavy.

Když jsem ho tak před sebou viděla, neubránila jsem se vzpomínkám. Vzpomínkám na to, jak moc mi ublížil, ale bohužel taky na to, jak moc jsem ho milovala. Ta představa mi nahrnula do očí tolik nechtěné slzy.

Nechala jsem je, aby mi volně stékaly po tvářích a pevně jsem zatnula čelist, abych si dodala odvahy k tomu, co jsem měla udělat už dávno. Sebrala jsem veškerou svou sílu a vrazila překvapenému Bryanovi facku, jen to zasvištělo. Věnovala jsem mu poslední zhnusený pohled a rozloučila se s ním, doufám navždy: ,,Zničil jsi mi život."

Odcházela jsem od něj rychlými kroky a cítila jsem se zmateně. Myslela jsem si, že to ohledně Bryana už mám dávno vyřešené, tak proč to pořád tak bolí? Proč si nejsem stoprocentně jistá, že je to takhle správné? Přece ho nenávidím. Nenávidím ho za to, jaký je, jaký vždycky byl a vždycky bude, tak proč?

Když jsem se zastavila a podívala se na pláž, která se třpytila v odpoledním slunci, něco mi došlo. Nejspíš se budu muset smířit s tím, že určitá část mě se ho nikdy nevzdá. Nikdy mi nedovolí na něj zapomenout, vyškrtnout ho ani se přes něj přenést.

Otázkou však zůstává, jak velká je to část?
____________________________
Nevím jak je to možné, ale další kapitola je na světě a v rekordním čase. Snad ještě nikdy se mi nepodařilo začít a skončit v to samé odpoledne:D
Doufám, že si tak alespoň trochu odčiním tu dlouhou pauzu před minulou kapitolou :)
Všem vám samozřejmě moc děkuju, že mi vůbec věnujete svůj drahocenný čas. Vážím si vás za to :**