Padlá labuť

Epilog

Naposledy jsem se rozhlédla po svém nepřirozeně uklizeném (vyklizeném) pokoji. Netuším, jestli je moje rozhodnutí správné ani, jestli ho jednou nebudu litovat, ale vím, že to chci udělat. Vím, že se chci co nejvíc přiblížit svému starému životu a to mi prozatím stačí.

S hlubokým povzdechem jsem popadla tašky a vyšla z pokoje. V obýváku seděl Aaron v křesle, tisknul k sobě Kebi a brečel. Brečel a vztekal se prakticky od chvíle, kdy jsem se definitivně rozhodla, takže jeho oči vypadaly jako by trpěl velmi silnou alergickou reakcí.

,,Už...bych měla asi vyrazit," přešlápla jsem nervózně z nohy na nohu. Neviditelná ledová pěst sevřela moje srdce, jako by ho chtěla rozdrtit. Rozloučit se s nimi je nejhorší a nejbolestivější část tohohle všeho.

Aaron se na mě prudce otočil. Nejdřív se mu začal chvět spodní ret a hned nato se mu z očí vyřinuly další proudy slz. Zvednul se z křesla a bez varování na mě skočil, až mi vyrazil dech. Vlna emocí mě zasáhla jako šíp přímo do srdce. Ani moje oči nezůstaly suché, a když jsem letmo mrkla na Tysona, podezřívala jsem i jeho.

„Faith, opravdu si to nerozmyslíš?" naléhal na mě Aaron nepouštěje mě ze svého objetí.

Moje srdce pukalo znovu a znovu pokaždé, když jsem mu musela odpovědět. „Musím to udělat, Aarone. Musím to alespoň zkusit."

Přerývaně se nadechl a pustil mě. Rozuměl, proč to musím udělat. Rozuměl tomu možná víc než já sama. Ten kluk vždycky uměl v každém číst jako v otevřené knize. „Jen...doufám, že na nás nezapomeneš a...přijedeš se za námi někdy zase podívat," sklopil pohled dolů na svoje oblíbené tričko s Alfem.

,,Mám tě ráda, zlato," přivinula jsem si ho znovu do náruče. Tak moc se mi po něm bude stýskat.

Loučení s Aaronem mě opravdu vyčerpalo, ale věděla jsem, že to nejhorší mám teprve před sebou. Náš vztah s Tysonem se během posledních týdnů posunul na takovou úroveň, v jakou jsem si nikdy nedovolila ani doufat. Možná jsem odmítala přijmout myšlenku, že by mohl být spokojený v náruči jedné ženy, ale když porovnám jeho před a po našem šestiměsíčním soužití, je mi jasné, že se opravdu změnil.

Chtěla jsem ho obejmout tak jako Aarona, ale Tyson se mi vysmekl. „Odvezu tě na letiště," vyhýbal se mému pohledu a radši vzal moje tašky.

Pochopila jsem, o co šlo. Nechtěl se loučit před svědky, i když se jednalo jen o jeho homosexuálního kamaráda s očima tak červenýma, že sotva rozeznal otevřené a zavřené dveře a namyšlenou kočičí královnu. Proto jsem jen přikývla, láskyplně pohladila Krbi po jejím huňatém kožíšku (bude se mi stýskat i po té samolibé potvoře) a s posledním rozhlédnutím naposledy prošla dveřmi bytu 4A.

Cesta na letiště uběhla až směšně rychle. Celou dobu mezi námi nepadlo jediné slovo, což mě opravdu znepokojovalo. Snažila jsem se v Tysonově obličeji najít alespoň stopu jakékoliv emoce, ale marně. Jeho tvář byla dokonale kamenná.

Stáli jsme vedle sebe v zaplněné letištní hale, oba stále ponoření do svých vlastních myšlenek. Najednou naprosto bez varování mě Tyson popadl za ramena a otočil čelem k němu. Díval se na mě naléhavě, skoro až zoufale a prosebně. Jeho horké dlaně se přitiskly na moje tváře a prohnaly mým tělem výboj elektřiny. ,,Máš mě ráda, Faith?" zašeptal naléhavě.

Překvapeně jsem zamrkala. Čekala jsem cokoliv, ale tohle? ,,S-samozřejmě. Jak se můžeš takhle hloupě ptát?" věnovala jsem mu bolestný vodnatý úsměv.

„Tak zůstaň," procedil přes zaťatou čelist. Stisk na mých tvářích zesílil, ale ne natolik, aby to bolelo.

V očích mě zaštípaly čerstvé slzy, když jsem pomalu zakroutila hlavou. „Tysone,..."

Přistoupil blíž, až mezi námi nebyl ani centimetr prostoru. Cítila jsem, jak jeho srdce zběsile bije v souhře s mým. „Faith, prosím," naléhal znovu.

Nikdy, nikdy, nikdy kam až sahá moje paměť, jsem neslyšela Tysona prosit. Nikdy nic nechtěl tak moc, aby prosil, ale teď to udělal. Prosil mě nejen očima, ale i slovy. O to hůř se mi odpovídalo. „Nemůžu," podařilo se mi vydechnout přes obrovský knedlík v krku.

Na dlouhou vteřinu zavřel oči, a když je zase otevřel, jejich ledová modř jakoby roztála. Jako by se v něm něco pohnulo, zlomilo. Sklonil hlavu na mou úroveň. Rozhodl se využít veškerých prostředků, protože neměl co ztratit.

Položila jsem mu ruku na srdce a zarazila ho. „Tysone, prosím...nedělej to," škemrala jsem tiše, ale ne méně naléhavě. „Když mě políbíš, už nikdy nebudu chtít, abys přestal."

Navzdory všemu se na jeho tváři objevil malý pokřivený úsměv. Zastrčil mi uvolněný pramen vlasů za ucho a druhou rukou jemně sevřel tu moji ležící na jeho hrudi. Pohnul se tak rychle, že jsem ten pohyb ani nezaregistrovala, ale najednou se jeho rty otřely o moje ucho, až mi naskočila husí kůže. „S tím dokážu žít," vydechl sotva slyšitelně i vzhledem k vzdálenosti jeho rtů od mého ucha.

„Sbohem," přemístil rty na můj krk. Pak se bez jediného dalšího slova otočil a odcházel pryč nechávaje mě tam samotnou a totálně vykolejenou. Sledovala jsem jen jeho záda, jak se mi pomalu ztrácí v bludišti těl, až jsem ho ztratila úplně.

________________________________________________
Pořád jsem nevěděla, jestli chci happy end nebo ne, a nakonec z toho není ani jedno (nebo záleží na úhlu pohledu :D)

Když jsem zhruba před rokem začínala psát, ani ve snu by mě nenapadlo, že z toho bude takhle dlouhá kniha, a i když jsem si myslela, že to mám promyšlené, musím přiznat, že opravdu velká spousta věcí se od mého původního záměru změnila :D

To, co mě pohánělo dopředu a nutilo ze sebe vymáčknout to nejlepší byla právě vaše podpora, za kterou bych vám teď všem chtěla moc a moc poděkovat. Neustále mě překvapuje to množství ohlasů, se kterým jsem opravdu nepočítala :)*

Na jednu stranu jsem ráda, že už je konec, protože jsem na sebe pyšná, že jsem taky jednou něco nejen začala, ale taky dokončila :D. Na druhou stranu se mi ale po psaní Padlé labutě bude stýskat. Je to jako nechat vyletět z hnízda milované a hýčkané dítě :D

Kdybyste měli jakékoliv otázky, dotazy, prosby, cokoliv, napište mi, moc ráda na všechno odpovím ;)

Na závěr ješte jedno upozornění. Dlouho jsem přemýslela, co budu dělat, až se u příběhu objeví štítek 'dokončeno'. Psaní mě baví, ale nemohla jsem přijít na žádný dobrý námět. Pak to ale přišlo! :D Rozhodla jsem se napsat nový příběh, tentokrát s nádechem fantasy (doufám, že si pro sebe nepletu oprátku, protože napsat dobrý fantasy příběh je opravdu velmi náročný úkol :D)
Nicméně příběh se určitě neobjeví dřív než v létě a to z jediného prostého důvodu. Mám před sebou nejtěžší zkoušku v mém dosavadním životě - maturitu (brr :/ ). Budu dost vystresovaná už z toho a nechci si nakládat ještě další úkol, takže radši počkám, až se na psaní budu moct opravdu soustředit :)

Takže se uvidíme (doufám) v létě. Do té doby se mějte krásně a ještě lépe a držte mi palce, budu to potřebovat :D

Mám vás všechny do jednoho ráda ❤❤❤