Padlá labuť

66. Kapitola

66. Kapitola

,,Sedni si, přinesu ti na to led," přikázala jsem Tysonovi, když jsme dorazili do temného a tichého bytu.

,,Není to smrtelný zranění," protestoval, ale posadil se na gauč. Koutkem oka jsem ještě zahlédla Kebi, jak mu vyskočila do klína a začala slastně vrnět. Takže Aaron pořád flámoval, jinak by ji měl u sebe v pokoji.

Vrátila jsem se zpátky s pytlíkem mraženého hrášku. Klekla jsem si vedle Tysona a opatrně přiložila tu ledovou věc na jeho roztržený ret. Škubnul sebou a zasyčel.

,,Příště si alepoň budeš pamatovat, že se nemáš prát," našpulila jsem rty a přimáčkla mu hrášek ke rtu ještě víc.

Začal mě odstrkovat, ale tentokrát jsem se zase nepohnula já. ,,Jestli to nechceš mít zítra napuchlé, tak to vydržíš."

Vyhledal očima ty moje a usmál se. ,,Děkuju," vzal si ode mě led a přimáčkl si ho ke rtu ještě silněji.

Pokusila jsem se mu úsměv vrátit, ale nebyl opravdový. A Tyson to poznal. ,,Faith?" pohladil mě palcem po tváři a zanechával tak na mé kůži žhnoucí cestičku ,,Myslíš na to, co řekl ten kretén Jacob, je to tak?"

Odvrátila jsem hlavu na stranu. Samozřejmě že jsem na to myslela. Celou cestu domů. Jeho slova mi hučela v hlavě jako ozvěna. Nemyslela jsem si, že zrovna Jake bude takový. Myslela jsem si, že mi rozumí, že to chápe.

,,Až ho příště potkám, přísahám..."

,,Nech to být, Tysone," položila jsem mu ruku na koleno. Moc dobře jsem ale věděla, že nenechá.

,,Ne. Nebude se k tobě takhle chovat," trval tvrdohlavě na svém. Kdybych neměla plnou hlavu Jacoba, připadalo by mi tohle jeho prohlášení nesmírně roztomilé.

,,Tysone," podívala jsem se na něj významně, abych ho přinutila poslouchat. ,,Vždyť má pravdu," zašeptala jsem sotva slyšitelně. Jen řekl nahlas něco, co si všichni ostatní nechávají pro sebe.

,,Pravdu? Faith, vzhledem k tomu, co máš za sebou..."

,,Tysone, prosím. Nech to být," dívala jsem se něj vodnatýma očima, které odrážely moji hlubokou bolest. Dnešní večer byl v mnoha ohledech dokonalý, ale bohužel také úplně na hovno. Přemýšlela jsem, jak by to asi všechno dopadlo, kdyby se tam Jake neobjevil. Kdyby nebyl opilý. Kdybych si nesundala tu hloupou masku.

,,Jen jsem chtěl, aby sis užila perfektní večer," zamumlal do ticha. Levou ruku přehodil přes opěradlo a nenápadně se tak přisunul blíž.

,,Byl perfektní," usmála jsem se na něj. ,,Perfektní, až do určitého okamžiku."

Vrátil mi úsměv a následně zkroutil obličej do bolestné grimasy.

,,Bolí to?" dotkla jsem se bříšky prstů jeho rtu.

Jeho rty...byly měkké a hebké, až na drobnou jizvičku, která už se ale zdála téměř v pořádku. Mohla jsem dát ruku dolů. Ne, měla jsem dát ruku dolů, ale...zdálo se mi, že mu to takhle vyhovuje. Stejně jako mně.

Jeho rty se pod mými prsty vytvarovaly do křivého úsměvu. ,,Mám tak zmraženou pusu, že bych teď necítil vůbec nic. Snad jen..." Modrá v jeho očích ztmavla o několik odstínů. A pak kdo tady má hříšné myšlenky.

Roztřeseně jsem se zasmála, najednou nervózní, kam jsme se to dostali. Sjela jsem rukou na jeho bradu a pak ji nechala volně sklouznout do prostoru mezi námi. Očima rozšířenýma strachem a vzrušením jsem se topila v jeho tmavnoucím pohledu.