Padlá labuť

39. Kapitola

39. Kapitola

Nemohla jsem spát. Každou chvíli jsem rozsvěcela a znovu a znovu si pročítala Jakeův vzkaz naškrábaný na kousku papíru.

Mám mu odpovědět? Chci mu odpovědět? Možná chci, ale nevím jak. Vždyť co bych mu asi tak mohla napsat? Ahoj Jakeu, tady Faith. Jo, vskutku brilantní a originální.

Nakonec se mi přece jen nějak podařilo usnout a probudila jsem se v půl desáté ráno. Lampička na nočním stolku svítila a papírek ležel zmuchlaný pode mnou. Nechápu, proč se říká ráno moudřejší večera, když já jsem stejně v koncích teď, jako předtím.

Odloudala jsem se do kuchyně, kde už seděli a snídali oba mí spolubydlící. "Hezký pyžamo," prohodil Tyson místo pozdravu.

Podívala jsem se na svoje vytahané bleděmodré tričko, které mi sjíždlo z jednoho ramene a pak s nadzdviženým obočím na Tysona. "Děkuju?"

"Umm, zlato, on nemyslí pyžamo jako pyžamo, ale to, jak v něm vypadáš," vysvětlil mi Aaron a Tyson jeho slova podpořil rošťáckým úsměvem.

"Opravdu se neumíš kamarádit s holkama," protočila jsem očima a namířila jsem si to do koupelny.

"Klidně sis mohla to pyžamko nechat, mně by to nevadilo," otočil se na mě Tyson s mrknutím a úšklebkem.

"To víš že jo. Když vy nesnídáte v pyžamu, tak ani já nebudu," vyplázla jsem jazyk a šla se pozdravit s Kebi, která hladově a nespokojeně švihala ocasem. Nebyla zvyklá, že si jí tak dlouho nikdo nevšímá během vzácné chvilky, kdy je vzhůru.

"Nechceš, abych já snídal v pyžamu," vrhnul na mě svůdný pohled, ze kterého musí každá normální holka spadnout na zadek. Jenže já nejsem normální holka.

"Proč?" vytvořila jsem nechápavý obličej. Ani jsem si neuvědomila, že jsem se s Kebi v náručí přiblížila do jeho těsné blízkosti. Musel by spát v dámské noční košili nebo v pyžamu z předminulého století, abych se na něj nechtěla dívat.

"Protože já spím v rouše Adamově," zašeptal mi do ucha, ale dost nahlas, aby to slyšeli všichni ostatní.

"Fuj, ty čuně!" zakřičel Aaron, který se doteď nezapojoval. "Nekaž mi kamarádku, zvrhlíku."

"To je v pohodě," smála jsem se snažíc zakrýt ruměnec, rozlévající se po mém obličeji a krku.

"Tebe nemyslím," zamračil se Aaron. Seskočil z židle a vyškubnul mi Kebi z náruče. "Neposlouchej ho, zlatíčko," mumlal k ní láskyplně. My s Tysonem jsme se na sebe jen podívali, já s nadzvednutým obočím, on s lhostejným mávnutím ruky. Zřejmě je na podobné výstupy zvyklý.

Ohlédla jsem se na stále uraženého Aarona a pohled mi bezděčně sklouzl na stolek, kde ležel můj mobil a v hlavě jsem najednou měla jednu jedinou myšlenku. Jake.

Kdyby se včera neobjevil v baru, zapomněla bych na něj. Zapomněla bych, že jednou jsem znala člověka, který dokázal nahlédnout do mé komplikované mysli a bez problémů v ní číst; jehož jediný úsměv a pohled rozpustily všechen led z mého chladného zlomeného srdce. Jenže on se objevil a znovu ničí moje sebeovládání. Krok za krokem se dostává blíž a stále blíž. Co když se jednou dostane tak blízko, že už nebudu schopná ho odehnat?

Vytáhla jsem z kapsy zmuchlaný, stokrát skládaný a zase rozkládaný vzkaz a znovu si přečetla jeho obsah, který už znám zpaměti. Možná, že už se dostal blíž, než si vůbec uvědomuju.

Dospěla jsem k okamžitému rozhodnutí. Tak rychle, jak jen to šlo, jsem překonala vzdálenost ke stolku v obýváku. Naťukala jsem teď už známé číslo a odeslala zprávu. Prosila jsem tě, abys mi neříkal vílo!