Padlá labuť

71. Kapitola

71. Kapitola

Sarah? Seděla jsem na posteli jako zkoprnělá. Sarah. Sarah, která se mi neozvala od té doby, kdy jsem jí řekla, že nemůžu pokračovat. Sarah, která se ani jednou jedinkrát nezeptala, jak mi je a pořád jen naříkala, že přišla o svou nejlepší baletku. Co mi asi tak může chtít?

Naťukala jsem její číslo a prst se mi zastavil nad tlačítkem volat. Umírala jsem zvědavostí zjistit, o co jde, ale zároveň jsem se toho bála. Co když mi řekne něco, co nechci slyšet? Co když mi rozhovor s ní akorát připomene, o co všechno jsem přišla?

Nakonec ale zvědavost zvítězila nad strachem. Nervózně jsem si kroutila vlasy na prstech a čekala až to konečně zvedne.

,,Ahoj, Sarah," začala jsem neutrálním tónem, ale uvnitř jsem už málem vybuchovala nedočkavostí.

,,Faith, ahoj," zašvitořila nadšeně, jako bychom byly nejlepší kamarádky. ,,Jsem ráda, že ses ozvala, měla jsem strach, že třeba nebudeš..."

,,Sarah, prosím přejdi k věci," honem jsem ji utnula. Vždycky měla sklon všechno okecávat a jen velmi pomalu se přibližovala k jádru věci. Jenže teď nemám náladu tyhle její výlevy poslouchat.

,,Ehm...jasně," zarazila se. Bodrá nálada pomalu ustupovala z jejího hlasu a nahradila ji strohost. Připadalo mi, jako bych se vrátila v čase.

,,Před čtvrt rokem jsem dostala nabídku z New Yorku, abych tam trénovala mladé baletní talenty. Samozřejmě jsem to vzala, byla bych blázen, kdyby ne," zasmála se zcela neupřímně.

,,Páni...gratuluju," ušklíbla jsem se ironicky. Měla jsem sto chutí práskout s telefonem a pak si nadávat, že jsem jí vůbec volala. Jestli mě chtěla srazit ještě níž, než už jsem byla, tak se jí to opravdu povedlo. Ne že bych jí to nepřála. Jestli si někdo zaslouží vychovávat malé baletky na tak prestižní úrovni, je to právě Sarah, ale opravdu nechápu, proč svou radost sdílí zrovna se mnou.

,,Děkuju, ale o to teď nejde. Vlastně jde, ale jen tak okrajově, protože..."

,,Sarah," skočila jsem jí znovu do řeči, abych ji usměrnila.

,,Oh, promiň," znovu se zachichotala jako pubertální školačka. ,,Proč jsem s tebou chtěla mluvit..."

,,Jo, to by mě opravdu zajímalo," neodpustila jsem si uštěpačnou poznámku a protočení očí.

Kupodivu moje rýpnutí ignorovala a nenechala se odvést od tématu. ,,Naše akademie roste na popularitě a nabíráme nové trenéry a trenérky, tak mě napadlo, jestli bys nechtěla posílit náš tým," vysypala ze sebe takovou rychlostí, že jí můj mozek sotva stačil.

,,Faith? Jsi tam?"

,,A-ano, jsem tady," vzpamatovala jsem se konečně po dlouhém mlčení.

,,Tak? Co na to říkáš?" dožadovala se netrpělivě.

,,Já...opravdu si tvojí nabídky vážím, ale...Sarah, už je to tak dávno. Nedokážu se k tomu všemu vrátit. Myslím...myslím, že už na to nemám," přiznala jsem nakonec se slzami na krajíčku. Bolelo mě říkat to nahlas, jako by to bylo tak nějak definivnější.

,,Je to jen trénování, zlato. Spousta bývalých baletek takhle pokračuje," nenechala se odbýt. ,,Balet byl tvůj život, copak se ho dokážeš takhle snadno vzdát?" pokračovala po krátké odmlce.

Klíčové slovo je byl. Ano, balet byl můj život, byl moje všechno. Vyměnila bych cokoliv za to, abych pár věcí mohla udělat jinak. Konkrétně jednu jedinou věc.

,,Sarah, musím si to nechat projít hlavou," zvedla jsem se a začala přecházet po pokoji. Už jsem nevydržela jen strnule sedět na jednom místě.

,,Dobře, ale nerozmýšlej se moc dlouho. Tahle nabídka tady pro tebe nebude věčně," varovala mě trochu zaražená, že jsem okamžitě nepřijala.

,,Zavolám ti do konce týdne," rozloučila jsem se a zavěsila. Jakmile se v pokoji rozhostilo ticho, můj mozek se proměnil na minové pole. Myšlenky mi vířily hlavou jedna přes druhou. Na moment jsem se nechala unést představou mě jako trenérky. Vrátit se zpátky k tanci a splnit si svůj zmrzačený sen alespoň prostřednictvím někoho jiného. Přestat přežívat a zase začít žít.

Pak jsem se na to ale podívala z druhé strany. Přišla bych o domov, o přátele. Ztratila bych Aarona a hlavně Tysona. Ať už to teď mezi námi je jakkoliv, nejsem si jistá, že se ho dokážu vzdát...nadobro.

Od zvažování, rozmýšlení a porovnávání už mi třeštila hlava, nicméně před takovými myšlenka se nedá utéct. Jsou jako otravný hmyz.

Seděla jsem zrovna na okenním parapetu v obýváku a ohřívala si ruce o kouřící hrnek čaje, když se ozvalo rachocení klíčů. Překvapeně jsem vzhlédla, když se ve dveřích objevil Tyson se zahanbeným obličejem.

,,Tysone,..."

,,Počkej," zarazil mě zdvižením dlaně. ,,Zaprvé: promiň, že jsem na tebe včera tak řval, a zadruhý: promiň, že jsem na tebe včera tak řval," udělal několik váhavých kroků ke mně. Z očí mu koukala opravdová omluva.

Odložila jsem hrnek a vběhla mu do náruče. ,,Ne, to ty promiň," zamumlala jsem do jeho hrudi.

Tiše se zasmál a nasměroval nás ke gauči. Skrčila jsem nohy a položila si bradu na kolena, zatímco Tyson ze sebe svlékal přebytečné kusy oblečení. Tričko si díky bohu nechal.

Dlouhou dobu jsme jen seděli vedle sebe a mlčeli. Zní to sobecky, ale asi nejsem připravená o tyhle chvilky přijít.

,,Faith, co je s tebou?" chytil mě za bradu a donutil mě podívat se mu do očí.

Zhluboka jsem se nadechla. Musím mu to říct.

,,Víš...volala mi moje bývalá trenérka. Pracuje teď v New Yorku a...nabídla mi...místo. Mohla bych trénovat malé baletky," neubránila jsem se malému úsměvu. Když jsem to řekla nahlas, jako by to najednou všechno bylo skutečnější. Uvědomila jsem si, že bych to chtěla. Moc bych to chtěla.

Tysonův obličej zamrznul. Nemohla jsem z něj vyčíst absolutně žádnou emoci. ,,No a...co ty na to?"

,,Rozmýšlím se."

,,Rozmýšlíš? Faith,...přece nemůžeš jen tak odjet...a všechno tady nechat," rozhazoval kolem sebe afektovaně rukama. Divila jsem se, že mě omylem nepraštil.

Hbitě jsem vyskočila na nohy a začala přecházet po pokoji. ,,Já vím. Já vím, ale zkus mě pochopit, Tysone. Celý život jsem měla jeden cíl. Nikdy jsem nepřemýšlela nad jinou alternativou a když jsem měla tu nehodu, jako bych se ocitla na konci útesu, chápeš? Byla jsem v pasti. Můj život neměl smysl," chrlila jsem ze sebe slova, která zůstávala zapomenutá v temných zákoutích mé mysli, ale byla tam.

,,A co tvůj život? Jen tak se ho vzdáš?" postavil se přede mě a donutil mě přestat přecházet po pokoji.

,,Tohle není život!" zakřičela jsem na něj. Zlostně jsem si setřela slzy z tváří. ,,Já chci žít, Tysone. Žít, ne přežívat!"

Zalapal po dechu a ustoupil o krok vzad. ,,Takže...tohle pro tebe není život? Já, Aaron, tohle všechno je jen nějaká pitomá náhražka?" propaloval mě svýma ledovýma očima.

Ach sakra, zase jsem mu ublížila. Pořád mu jen ubližuju. Všem kolem sebe akorát ubližuju.

Překonala jsem vzdálenost mezi námi. ,,Nemyslela jsem to tak," zuřivě jsem zakroutila hlavou. Sevřela jsem jeho obličej do dlaní, aby se na mě podíval. ,,Ty i Aaron jste to nejlepší, co mě od léta potkalo a...mrzí mě to, ale...já takhle nechci žít. Nemůžu. Nikdy jsem se nesmířila s tím, co se stalo, i když jsem sama sobě nalhávala opak."

,,Myslím, že potřebuju na vzduch," sundal moje ruce ze svých tváří a začal se zase oblékat. Nesnažila jsem se ho zastavit. Oba jsme měli o čem přemýšlet a oba jsme na to potřebovali být sami.
__________________________________
Poslední oficiální kapitola! Teď už zbývá zveřejnit jen epilog, ale i ten už mám z větší části napsaný, takže jestli se mi nezhnusí tak moc, abych ho musela celý přepsat, objeví se tady hned zítra :)