Padlá labuť

36. Kapitola

36. Kapitola

"Tak dělej, zkus to," popoháněl mě Aaron. Seděli jsme spolu v obýváku a čekali až seberu odvahu se konečně zvednout a udělat několik první kroků. Opravdových kroků.

Doktor mi včera doporučil, abych si pomalu začala zvykat na normální chůzi a v tu chvíli bych ho nejraději objala. Další posun kupředu, i když jen malinký.

"Já nevím, Aarone. Co když mi to nepůjde?" Co když mě to bude bolet? Tak zněla otázka v mé hlavě, ale nahlas bych to nepřiznala. Nerada dávám najevo svou bolest.

"Dívej se na to z tý lepší stránky. Když ti to nepůjde a plácneš sebou, aspoň mě pobavíš."

"Jsi magor," bouchla jsem ho polštářem do obličeje, ale stejně mi ze rtů uniklo tiché uchechtnutí.

Je to tak zvláštní. Týdny se těším, až konečně budu moct chodit, a když je to tady, dostanu strach a nejraději bych z toho vycouvala.

"Jestli se do deseti vteřin nezvedneš, seberu ti berle a zamknu je do sklepa," pohrozil mi Aaron. Nevěděla jsem, jestli si zase dělá srandu, nebo to tentokrát myslí vážně. "Deset...devět...osm..."

"Počkej, počkej," zarazila jsem ho. "Přestaň a slibuju, že se zvednu, ale to počítání mě znervózňuje."

Nevěřícně se zašklebil, ale kupodivu i poslechl a mlčky čekal.

Zhluboka jsem se nadechla a zavřela oči. "Tak jo," zamumlala jsem sama k sobě. Popadla jsem berle, aby mi pomohly vstát. Pak jsem je nechala s bouchnutím spadnout na zem. Už několikrát jsem stála na jedné noze a bez berlí, ale dnes je to jiné. Dnes udělám ten jeden krok, o kterém se mi zdá už měsíce.

Opatrně jsem přenesla váhu na druhou nohu. Bylo to, jako kdybych se na ni postavila poprvé v životě. Připadalo mi to jiné než dřív. Stále jsem držela pevně semknutá víčka a udělala jeden váhavý krok. A pak další. Cítila jsem se volná. Volná a nezávislá. Otevřela jsem oči a vyhledala Aarona. S úsměvem sledoval moje počínání. Když zachytil můj pohled, usmál se ještě víc. "No prosím. Pohybuješ se jako nějaká tanečnice."

Srdce se mi zastavilo. Tanečnice. Okamžitě jsem se sesunula do křesla a namáhavě popadala dech. Tanečnice. Nic horšího nemohl říct.

"Faith, jsi v pořádku?" ptal se starostlivě. "Úplně jsi zbledla."

Nedokázala jsem mu odpovědět. Nedokázala jsem se na něj ani podívat. Do očí se mi draly slzy, ale bojovala jsem s nimi. Nechtěla jsem, aby si jich Aaron všimnul a vyptával se. Nemohla bych mu to vysvětlit.

"Faith, mluv se mnou." Z hlasu mu zaznívala panika. "No tak, co se děje? Bolí tě to?" Klečel na zemi vedle křesla a neustále mě bombardoval otázkami. Chtěla jsem jít pryč. Chtěla jsem být sama a v tichosti brečet do polštáře. Vymazat si z hlavy všechny ty zpropadené vzpomínky, které mě stále pronásledují. Kěž by to šlo.

"Nějak se mi zatočila hlava. Myslím, že si půjdu na chvilku lehnout," zalhala jsem pečlivě skrývajíc tvář za clonou vlasů.

Neřekla bych, že mi věřil, protože jsem špatná lhářka, ale každopádně mi nebránil bez dalšího slova odejít.

*
Když jsem se druhý den probudila, necítila jsem se o moc líp. Zdál se mi sen, ve kterém jsem stála na divadelních prknech jako newyorská primabalerína. Z hlediště se na mě kromě stovek dalších lidí se slzami dojetí a pýchy v očích usmívala moje máma.

Nesnáším sny, ve kterých jsem tak šťastná, protože když se probudím, mám pocit, že mé tělo i mou mysl pohltila černá díra.

Začínat nový den se slzami zmáčeným obličejem, protože vím, že je to jen sen, není zrovna to, po čem bych toužila.