Padlá labuť

20. Kapitola

20. Kapitola

"Faith, tak co je? Padej se převlíknout. Oni do sálu trefí i bez tebe."

Zakoulela jsem očima a vrhla poslední nervózní úsměv po mém doprovodu. Byli tam všichni...kromě táty, který se někde zasekl, ale slíbil, že to stihne. Bůhví proč jsem mu věřila.

"No tak šup šup," popoháněla mě Sarah, také celá nervózní. Nechápu proč, ona nemusí vylézt na pódium před 3 stovky lidí. Stresuje se naprosto zbytečně a navíc to přenáší i na ostatní.
...
"Neboj, zvládneme to. Zapomeň na lidi a uvolni se. To je to nejdůležitější."

Zvedla jsem zrak a podívala se do Malcolmových očí, které se na mě hřejivě a povzbudivě usmívaly ze zrcadla. Jeho úsměv byl nakažlivý. "Já vím, nejsem žádný nováček." Ale stejně jsem si musela připomínat pravidelné dýchání. Mám před sebou životní příležitost, takže to nesmím zazdít. Navíc nejde jen o moji kariéru, ale taky o tu Malcolmovu. Jeho chladný přístup se v průběhu dnešního odpoledne změnil opět na přátelský. Já už se v tom klukovi vážně nevyznám a to jsem si myslela, jak ho mám přečteného.

"Tak mládeži," zatleskala s úsměvem vcházející postarší žena s prošedivělými vlasy a přátelskýma šedomodrýma očima v tmavých šatech, nejspíš šatnářka nebo něco na ten způsob, "máte nejvyšší čas...Jsi v pořádku, zlatíčko?" Upírala na mě starostlivý pohled. To vypadám tak příšerně? Rychle jsem zkontrolovala svůj odraz v zrcadle. Ne horší než obvykle, možná trochu bledší pleť a vystrašené oči, ale určitě už jsem vypadala i hůř. Jenže to ona nemůže vědet.

"Ne, jen se mnou trochu cloumají nervy," odpověděla jsem jí s pousmáním. Vrhla na mě chápavý pohled a nejspíš by ještě ráda něco dodala, ale v tu chvíli se do šatny jako tornádo vřítila Sarah a doslova nás odtáhla do zákulisí.

Pořadatelé ještě pořád pronášeli svých několik slov úvodem. Malou mezírkou bylo vidět do sálu, nacpaného lidmi. Snažila jsem se najít v tom různorodém davu známé tváře, ale marně. Ani jsem se nedozvěděla, jestli to táta stihnul nebo ne.

Vyplešatělý padesátník na pódiu začal vyjmenovávat sponzory a mně bylo jasné, že jeho řeč se chýlí ke konci. Snažila jsem se ovládnout, ale nohy se mi třásly jako by byly z rosolu a srdce mi spadlo až do žaludku. Nezvládnu to. Otočila jsem se na Malcolma s vykulenýma očima a hledala v nich...ani nevím, co jsem tam hledala. Pomoc? Pochopení?

Položil mi ruce na ramena a věnoval mi svůj dolíčkový úsměv. Ten opravdický, který mu rozzářil i oči. "Faith, jsme jen ty a já...Ty a já, pamatuješ?" Jeho oči najednou zvážněly. Naléhavě se na mě díval, jako by mi tím chtěl říct něco víc. Přikývla jsem a nechala jeho slova působit. Jen ty a já, opakovala jsem si v duchu. Ty a já.

*

Jen máloco se vyrovná tomu pocitu, když stojíte před sálem plným lidí, kteří se usmívají a tleskají vám. Těkala jsem očima mezi těmi cizinci a nemohla jsem se zbavit pocitu, že je mám všechny ráda, ačkoliv byly jejich tváře naprosto neznámé. Srdce mi bušilo tak silně, až jsem se bála, že mi vyskočí z hrudi, ale cítila jsem se nesmírně šťastná. V očích mě štípaly slzy dojetí. Tohle jsem opravdu nečekala.

Malcolm stojící vedle mě, prsty jedné ruky propletené s mými, se usmíval stejným způsobem. Pro umělce je potlesk nejvíc, co může od publika dostat a on to moc dobře věděl a vážil si toho.

Pootočila jsem hlavu jeho směrem a on udělal totéž. Usmívali jsme se na sebe jako dva blázni, ale byla to ta nejkrásnější chvíle, jakou jsme od našeho znovunavázání kontaktu zažili. Byla tak přirozená a nabitá pozitivní energií, že bylo snadné zapomenout na všechny ty nevydařené momenty. Malcolmova ruka na pár vteřin sevřela moje prsty pevněji a jeho úsměv se ještě rozšířil. Tohle byl můj kamarád. S veselýma jiskřícíma očima bez jediného náznaku bolesti nebo výčitek. Oplatila jsem mu stisk a také rozšířila svůj úsměv.