Padlá labuť

27. Kapitola

27. Kapitola

Jedné ze sester se konečně podařilo mě přesvědčit, abych vystrčila nos z budovy. V rámci zvykání si na pohyb o berlích jsem se každý den dobelhala do zahrady a posadila jsem se na malou kamennou zídku pod košatým stromem, jehož větve vytvářely příjemný stín a částečně mě kryly před zvědavými pohledy ostatních. Zavřela jsem oči a zhluboka vdechovala příjemný čerstvý vzduch. Bylo to tak jiné, než ležet v nepohodlné posteli a dívat se na prázdnou stěnu.

"Zase stranou od ostatních?" pronesl zničeho nic tichý, ale příjemný hlas.

Leknutím mi zaskočilo, až jsem se rozkašlala. Přede mnou stál vysoký kluk, mohlo mu být asi tak jako mně, oblečený v bílém tričku s nápisem 'Last clean T-shirt' a volných béžových šortkách. Tmavé rozčepýřené vlasy mu spadaly až do přátelských hnědých očí orámovaných dlouhými hustými řasami. Plné rudé rty se mu vytvarovaly do pobaveného úsměvu, zatímco se založenýma rukama čekal, než se vzpamatuju.

"Zase?" Na víc jsem se nevzmohla, hlavně kvůli šoku, který mi jeho náhlá přítomnost způsobila.

Brunet se usmál ještě víc. Hnědé oči rozzářily jiskřičky a přitahovaly mou pozornost. Byly hezké. On byl hezký. "Vídám tě tady každý den, jak sama a smutná sedíš pod stromem, tak jsem si řekl, že ti budu dělat společnost."

Sebejistota mu teda nechybí. A jak vůbec ví, že tu sedávám každý den? Sleduje mě? "Ne, to teda nebudeš," odsekla jsem s přimhouřenýma očima. Všechny jeho krásné rysy na mě křičely pozor!

Na chviličku se zamračil a tmavé obočí se mu stáhlo. Pak znovu ukázal ten svůj kouzelný úsměv. "Jsem Jake," představil se a přistoupil blíž, jako by neslyšel.

"Nezajímá mě tvoje jméno a nezajímáš mě ani ty sám." Co si vůbec myslí? Že se usměje a mně se podlomí kolena? Je to jen další namyšlený hezounek. "Běž pryč."

"...Jakeu," doplnil s hravým úšklebkem.

"Prostě jdi pryč."

"...Jakeu." Frustrovaně a dostatečně nahlas, abych mu dala jasně najevo svůj postoj, jsem si povzdechla. "Rozhodně neodejdu dřív, než vyslovíš moje jméno."

Pokrčila jsem rameny. "Fajn. Tak teda vypadni, Jakeu."

Navzdory mému vzteklému tónu se rozzářil jako vánoční stromeček obalený prskavkami a přisedl si na zídku. "Vidíš? Už jsou z nás skoro kamarádi."

Šokovaně jsem zalapala po dechu. Co to má sakra znamenat? "Jsi nahluchlej? Řekla jsem ti, abys šel pryč, ne blíž. A navíc bys měl splnit slib."

"Slib? Ale já jsem ti neslíbil, že až řekneš moje jméno, odejdu. Jen jsem řekl, že rozhodně neodejdu dřív, než to uděláš. Je to jen hraní se slovy," vysvětloval, jako bych byla natvrdlá.

Obrátila jsem pohled do větví stromu a potlačovala jsem nutkání se ušklíbnout. Dostal mě.

"Oba víme, že chceš, abych zůstal. Jsi smutná. Sedíš tu každej den schoulená do sebe, jak ti to jen dlaha dovoluje," máchnul rukou k mojí natažené noze, "a objímáš se rukama kolem pasu, protože máš pocit, že kdybys to neudělala, rozpadneš se na kousíčky."

Honem jsem rozpletla paže a položila si je volně do klína. Nutkání se smát bylo to tam. Nelíbilo se mi, že ten cizí hezoun vykládá takové věci a už vůbec se mi nelíbilo, že má pravdu. "Hraješ si na psychologa?"

Pobaveně sledoval moje počínání a zavrtěl hlavou. "Ne, ale moje máma je psycholožka, takže v některých věcech se vyznám, aniž bych o to stál. Je workoholička a o svojí práci mluví víc, než by měla."

"Aha. No, mou psychoanalýzu jsi mi vyložil, takže zas můžeš s klidným srdcem jít."

"To teda nemůžu. Nechci se dívat, jak se trápíš."

"Tak se dívej jinam," poradila jsem mu.

Na vteřinku jsme se střetli očima, ale já jsem před jeho pohledem ucukla. Bála jsem se, že bych mu pak nedokázala znovu říct, aby odešel.

Povytáhl jeden koutek úst a znovu zakroutil hlavou. "To právě nemůžu."
Natáhl ruku k nejbližší větvi, utrhl jeden velký zelený list a začal ho trhat na kousky. Byl nervózní?

"Proč ne?"

Chvíli trvalo, než odpověděl. "Všimnul jsem si tě hned první den, kdy ses tu objevila. Jsi pro mě jako magnet."

Vyprskla jsem smíchy. "Magnet? Co tím proboha myslíš?"

Jeho tváře nabraly trochu sytější barvu a taky se zasmál. "Co bych tím asi tak myslel? Očarovalas mě, krásko."

Krásko. Nebyl první kdo mě tak oslovil a tím to bylo horší. Úsměv mi zamrznul na rtech. "Už mi tak nikdy neříkej," varovala jsem ho.

Zvednul ruce v obranném gestu, ale smát se nepřestal. "Nemusel bych, kdybys mi prozradila svoje jméno," zamrkal.

"A co kdybys mě neoslovoval vůbec? Nestojím o tvou společnost ani o tvoje psychologický rozbory," vyštěkla jsem na něj. Nakráčí si sem a čeká, že mu padnu k nohám, protože mu příroda nadělila pěknou tvářičku. Chová se stejně arogantně jako jeden nejmenovaný člověk z mé nešťastné minulosti.

"Klid. Jen jsem si z tebe dělal srandu," hájil se.

"Tak si ji příště dělej z někoho jinýho." Natáhla jsem se za sebe a popadla berle. Zvednout se na nohy mě stálo daleko víc úsilí, než jsem si představovala, ale už jsem tu nemohla zůstat ani minutu. Vrhla jsem na něj naštvaný pohled a začala jsem se belhat pryč ignorujíc jeho omluvy a volání.
__________________________________
Strašně moc vám děkuju za fantastických 13k přečtení! Je to naprosto neskutečný a hodně to pro mě znamená :))*