Padlá labuť

21. Kapitola

21. Kapitola

Úplně na začátek bych chtěla moc a moc poděkovat @Romi1864. Tvoje podpora pro mě hodně znamená, a když vidím, jak se ti můj příběh líbí, tak mě to nabíjí a opravdu si toho vážím, takže tahle kapitola je pro tebe ;))*

Balila jsem si věci v šatně a Bryan stál jen pár kroků za mnou s rukama v kapsách a s očima přilepenýma na mých zádech. Po očku jsem ho každých pět vteřin kontrolovala v zrcadle a pokaždé moje srdce vynechalo jeden úder, protože...sakra, v tom obleku vypadal fakt neskutečně. Škoda, že ho nenosí častěji.

Všichni ostatní už odjeli, ale Bryan se rozhodl zůstat se mnou. Nevadilo mi to, spíš naopak. I kdyby chtěl odjet, asi bych mu to nedovolila. Dnes večer jsem chtěla být sobecká.

Když jsme odcházeli, zabloudila jsem očima k otevřeným dveřím vedoucím do Malcolmovy šatny. Myslela jsem si, že už dávno odjel s rodiči do hotelu, a proto mě překvapilo, když jsem ho zahlédla sedět na schodech s hlavou v dlaních.

„Běž napřed. Já za tebou za chvilku přijdu," přesvědčovala jsem Bryana šeptem. Nemůžu takhle odejít. Nemůžu odejít a neříct Malcolmovi ani slovo. Dlužím mu to. Přistoupila jsem k němu a posadila se vedle něj na schody. Podíval se na mě s nadzdviženým obočím a čekal. Najednou jsem nevěděla, jak začít. Když mě políbil, měla jsem na něj vztek a velký, ale teď to bylo pryč. Dívala jsem se na něj, na jeho zoufalství a bolest a najednou mi ho bylo líto.

„Malcolme, já..." Sakra, co mu mám říct? Zhluboka jsem se nadechla a snažila se uspořádat si myšlenky. „Děkuju. Děkuju, žes mi dal příležitost tady vystupovat. Opravdu si toho vážím a..."

„Nemáš zač, Faith," usmál se. Ale tentokrát se mu ve tváři neobjevil dolíček a jeho oči byly pořád stejně smutné. „Udělal jsem to rád, to přece víš. Jsi nejlepší baletka, jakou znám, takže to spíš já bych měl děkovat tobě...nebo tvýmu klukovi, že ti to nezakázal," dodal po chvilkovém zaváhání. Jen těžko skrýval opovržení, které při poslední větě prosakovalo z jeho hlasu.

Přimhouřila jsem oči. "Proč ho tak nesnášíš? Vždyť ho ani neznáš, tak proč?"

„Nesnáším? Ne, Faith, to není o nenávisti....Závidím mu. Závidím mu, protože má něco, co já nikdy mít nebudu...Tebe. Je ten nešťastnější kluk ve státech a doufám, že to ví. Přísahám, že jestli ti někdy ublíží, tak si ho najdu a vyřídim si to s ním...Jako tvůj velkej brácha," šťouchnul mě hravě do ramene.

Tvář mi rozjasnil lehký poloúsměv, i když jen na vteřinku. Konečně to pochopil. Ale pozdě. My dva už se nikdy neuvidíme. Nebylo by to správné. Vím, jak moc ho bolí předstírat, že je můj bratr a kolik sil ho stojí, aby se dokázal alespoň pousmát a lámalo mi to srdce na kusy. Bude lepší, když odjede zpátky do L. A. a zapomene na mě. Najde si tam nějakou hodnou a milou holku, která ho bude milovat tak, jak si to zaslouží.

„Mám tě ráda," objala jsem ho kolem krku a z očí se mi vykutálely dvě velké slzy. To je to jediné, co mu můžu ještě dát. Naposledy ho obejmout a doufat, že se brzy vyrovná se skutečností. Se skutečností, na kterou jsem ho celou dobu upozorňovala.

Malcolm mi objetí oplatil, ale jen na chvilku. Pak se odtáhl a podíval se ke dveřím. „Měla bys už jít. Čeká na tebe." Přikývla jsem a věnovala mu poslední uslzený úsměv.

Došla jsem až k Bryanovi a po tvářích se mi kutálely slzy, které jsem se ani nesnažila zastavit. Ztrácela jsem kamaráda, který pro mě v životě udělal víc, než sám tuší. Nemůžu předstírat, že je mi to jedno. Bryan mě beze slova objal kolem pasu a políbil mě do vlasů. Jestli se zlobil, tak to nedával najevo, za což jsem mu byla vděčná. To poslední, co bych teď chtěla, bylo čelit jeho vzteku.

Ani jeden z nás nepromluvil, dokud jsme nedorazili do hotelového pokoje. Bryan mě posadil na postel a klekl si na zem přímo přede mnou. Chytil moje zápěstí a čekal, dokud k němu nezvednu zrak. Nechtěla jsem se na něj dívat. Jako by nestačilo ublížit jednomu klukovi.

"Faith, podívej se na mě." Nic. Žádná reakce, žádná odpověď..."Prosím." Stisk kolem mých rukou trochu zesílil, ale ne tak, aby to bolelo.

Opatrně jsem nadzvedla mokré řasy a poslechla jeho prosbu. Z očí mu koukala starost a v zachmuřené tváři neměl ani stopu úsměvu. Snažil se mi být oporou, ale nevěděl jak. Pustil má zápěstí a vjel si rukama do vlasů. Sledovala jsem, jak bojuje sám se sebou. Jako by chtěl něco říct, ale zároveň nechtěl. Nebo nemohl.

Pak se zhluboka nadechl a znovu vzal moje ruce do svých horkých dlaní. V obličeji měl vepsanou nejistotu, když se konečně rozhoupal promluvit. "Řekni mi něco..." odmlčel se. Nelíbil se mi tón jeho hlasu. Takový smutný a bolestný. Bála jsem se, co bude následovat. "Ty...ty ho máš ráda, je to tak?"

A bylo to tady. Otázka, které jsem se nemohla vyhnout. Otázka, na kterou jsem znala odpověď, ale nechtěla jsem ji říct nahlas. Nechtěla jsem Bryanovi ublížit. Dlouze jsem se mu zadívala do očí a znovu bojovala s přívalem slz. Nezmohla jsem se na víc než na slabé kývnutí hlavou na znamení kladné odpovědi.

Hlasitě vydechl a sklonil hlavu ke kolenům. Nebylo pochyb, že takovou odpověď očekával, ale stejně ho zabolela. Jeho zoufalství mě trhalo na kusy. Sesunula jsem se z postele na podlahu, takže jsme klečeli naproti sobě. Rukama uvolněnýma z jeho sevření jsem se dotkla jeho tváře. "Bryane, já...mám ho ráda, ale jinak, než si myslíš. Pochop, on...byl tady, když jsem se cítila sama. Byl tady a pomáhal mi normálně fungovat. Bez něj by se ze mě stala ještě větší troska, než jsem teď. Hodně mu dlužím, ale nikdy nebudu schopná mu to oplatit tak, jak by chtěl. To, cos dneska viděl,..." zaváhala jsem a pozorovala jeho reakci. V jeho tváři se nepohnul jediný sval. Prostě na mě jen zíral s kamenným obličejem. "To cos viděl, bylo rozloučení. Loučila jsem se s ním, protože je to tak správné. Patřím k tobě a..."

Jeho prst vystřelil vzhůru a umlčel moje další slova. Kamenný obličej roztál a rty se mu roztáhly do toho nejúžasnějšího úsměvu, který všem holkám zastavoval srdce a tajil dech. "Uvědomuješ si, cos právě řekla?" Svezl prst po mém spodním rtu a přejel jím přes hranu čelisti.

Zmateně jsem zamrkala. Co tím chtěl básník říct? "Hmm, hádám, že asi ne."

Uchechtl se a oběma rukama sevřel můj obličej. Vpíjel se do mě pohledem. Jeho tvář byla tak blízko, že jsem mohla cítit jeho vzrušený dech. "Právě jsi řekla tu nejkrásnější věc, jakou jsem kdy slyšel, a ani si to neuvědomuješ?"

"Vážně? Vždyť jsem jen řekla, že patřím k tobě. Nikdo ti nikdy neřekl nic hezčího?" Hloupost. Musel slyšet tisíc věcí, které by tuhle jednu, navíc nedokončenou, větu strčily do kapsy.

"No, možná jednou..." rukama klouzal přes můj krk, ramena, žebra...až k pasu a přitáhl mě k sobě ještě těsněji..."když jsi říkala, že mě miluješ."

Už i mou tvář rozjasnil ten nejširší úsmvěv. Všechny starosti odpluly pryč. Vím, že ne napořád, že se jednou vrátí a začnou mě užírat, ale ne teď. Ne teď, protože nikdo a nic nedokáže prolomit tuhle nádhernou chvíli.