Padlá labuť

38. Kapitola

38. Kapitola

Na krátkou vteřinu jsem se ocitla v transu. Jen jsem s vykulenýma očima sledovala vysokou postavu před sebou. Když jsem se probrala, rychle jsem se otočila zády a předstírala, že mám spoustu práce, ale ruce se mi třásly tak silně, že bych neudržela ani skleničku.

"Faith, jsi to ty?" zeptal se nechtěný návštěvník. Byla to čistě řečnická otázka. Samozřejmě, že jsem to já a on to moc dobře věděl.

Sakra! Co tady dělá? Naše poslední setkání nedopadlo zrovna nejlíp a já jsem se smířila s faktem, že už ho nikdy neuvidím.

"Faith," opakoval znovu.

Cítila jsem své zběsile bijící srdce až v žaludku. Bylo mi horko a zima zároveň, ale jasně jsem si uvědomovala, že nemůžu dál předstírat hluchotu. S hlubokým uklidňujícím nádechem jsem se otočila a čelila jeho pronikavému pohledu plnému očekávání.

"A-ahoj...Jakeu," vykoktala jsem skoro šeptem. Při zvuku svého jména roztáhl obličej do potěšeného úsměvu. Slabě jsem mu ho oplatila, ale všemožně jsem se vyhýbala jeho oříškovým očím. Moc dobře si pamatuju, co mi způsobovaly tehdy v ozdravovně. Ale stejně nechápu, proč ve mně jeho pohled vyvolává takové pocity. Chtěla bych mu radostně skočit kolem krku a zároveň ho odsud odehnat. Být zlá, možná mu trochu i lhát, jen aby odešel.

"Já...já spím? Spím, žejo? Spím a ty jsi můj sen," posadil se na barovou stoličku naproti mně a zcela ignoroval své přátele. "Jedním slovem páni! Věřila bys tomu, že se ještě někdy potkáme?" pokračoval vyladěný na svou obvyklou pohodovou notu.

Ne, rozhodně ne. To by byla jedna z posledních věcí, kterým bych věřila. Ale to přece nemůžu říct nahlas! Achjo, proč mě musí tak znervózňovat? Nemám problém bavit se s obyčejnými hosty, jenže Jake ani náhodou není obyčejný host.

"Co tady vlastně děláš? Myslel jsem, že bydlíš v Kalifornii." Viděla jsem na něm, jak moc se snaží udržet rozhovor. Zřejmě měl daleko větší radost z našeho setkání, než já. Očividně.

"Odstěhovala jsem se. Chodím teď na zdejší univerzitu a..." Proboha ty oči! Ty zpropadené, nádherné, hřejivé, oříškové, hypnotizující, hluboké magnety na pravdu. Kdykoliv se podívám do jeho upřímných očí, prostě ztratím hlavu. Myšlenky se mi rozsypou jako korálky do všech koutů mysli a moje odolnost se hroutí jako domeček z karet. Těmhle očím se prostě nedá lhát, ani zatajovat.

"A co tu vlastně děláš ty?" Hořela jsem zvědavostí, co z něj vypadne. Napůl jsem doufala, že si jen udělal výlet s několika kamarády, ale to by byla opravdu hloupá náhoda.

"Myslíš jako celkově, nebo konkrétně tenhle bar?"

"Obojí," usmála jsem se proti své vůli.

Také se usmál. Připadalo mi, jako bychom měli mezi sebou nějaké neviditelné spojení. On se usměje, já se usměju a naopak. Zajímalo by mě, jestli to taky cítí. V duchu jsem se okřikla, že ani nedokážu kontrolovat své myšlenky a nechám je se takhle courat. Dost! My ho přece nesnášíme. Lhal nám, choval se hloupě a neustále narušoval náš klid. No paráda, teď si připadám jako Glum z Pána prstenů, který se hádal se svým 'hodným já'. Jen s tím rozdílem, že já nevím, které je to hodné a má převahu. To, které mi chce úsměvem roztrhnout obličej, umačkat Jakea v radostném objetí a chovat se naprosto hloupě, iracionálně a nezodpovědně, nebo to, kterému srší z očí blesky, rty má stažené do přísné linky a touží na chudáka Jakea šplíchnout martini za to, že si dovolil na mě mluvit a tvářit se při tom tak roztomile?