Padlá labuť

53. Kapitola

53. Kapitola

Sakra zvedni to, Jakeu. Zvedni to! Přešlapovala jsem na zastávce s mobilem u ucha a pořád dokola jsem se snažila s ním spojit, ale buď neslyšel nebo nechtěl slyšet. Už jsem nebyla schopná dál jen nečinně stát na místě, tak jsem se rozhodla jít domů pěšky. Celou cestu jsem přemýšlela, kam by asi tak mohl jít. Do hospody? Ne ne, myslím, že Jake není ten typ, co řeší problémy alkoholem.

Bezděčně jsem zvedla oči k tmavé obloze a pak mi to došlo. Hvězdy. Otočila jsem se na podpatku a co nejrychleji utíkala ke kopci. Nedokážu si představit, že by šel jinam.

Potichu jsem našlapovala nerovným terénem, až se přede mnou objevila nějaká tmavá silueta. Seděl tam. Seděl na zemi a strnule zíral před sebe. Při posledním kroku jsem stoupla na větvičku, která v tom tichu hlasitě zapraskala. Jake se prudce otočil a střetnul se s mýma očima. Mžoural do tmy, nejspíš ještě netušil, kdo ho to ruší. Udělala jsem tedy několik dalších váhavých kroků a posadila jsem se vedle něj.

Sledoval mě absolutně bez výrazu. Nepoznala jsem, jestli se zlobí nebo je smutný nebo obojí.

,,Jakeu," dotkla jsem se opatrně jeho ramene.

,,Proč jsi tady?" vyštěkl. Jeho tón mě překvapil. Nikdy, nikdy se mnou nemluvitvtakovým tónem.

,,Chtěla jsem ti pomoct. Vím, jak...''

,,Prosímtě hlavně neříkej, že víš, jak mi je," odfrkul a zakroutil hlavou. Taková nenávist, kde se to v něm bere? ,,Ty víš houby o tom, jak mi je," pokračoval vztekle. ,,Proplouváš si svým bezproblémovým životem jakoby nic."

No tohle? ,,Jakeu, nemluv o věcech, o kterých nic nevíš," varovala jsem ho pokoušejíc se o vyrovnaný tón. Bezproblémový život? Jak na to vůbec přišel? Stále jsem si připomínala, že je naštvaný, že se neovládá a pravděpodobně to, co říká, ani tak nemyslí. Ale...neříká se snad, že naštvaný člověk vždycky mluví pravdu?

,,Ale prosímtě,'' zasmál se krutě. Poznala jsem už spoustu jeho úsměvů a všechny jsem si je chtěla pamatovat a slyšet je znovu a znovu, ale tenhle...Měla jsem sto chutí mu vrazit pohlavek, aby se už takhle nikdy nesmál.

,,Jaký asi tak holka jako ty může mít problémy? V noci se ti stýská po mámě, protože bydlí 300 kilometrů od tebe?" podíval se na mě těma krásnýma planoucíma očima, kterým bych odpustila spoustu věcí, ale ne tohle.

Chvíli jsem mu pohled oplácela, ale pak mě začaly štípat oči. Postavila jsem se na rozklepané nohy a ignorovala knedlík tvořící se mi v krku. ,,Vůbec nic o tom nevíš," ukázala jsem na něj prstem, který se taky třásl. Musela jsem šeptat, protože normální hlas by mě zradil, ale tahle tichá slova mě bolela víc, než kdybych křičela z plných plic.

Nic mi na to neřekl, jen na mě prázdně zíral. Z jeho obličeje se nedalo absolutně nic vyčíst, ale já už jsem o to ani nestála. Jake mě prostě zklamal. Strašně moc.

Setřela jsem si z tváří několik zbloudilých slz div jsem si nevypíchla oko, jak moc se mi klepaly ruce. S posledním rozmazaným pohledem na Jakeův arogantní obličej jsem se otočila na podpatku a pomalými váhavými kroky odcházela pryč. Paže jsem si obmotala kolem těla, protože jsem měla pocit, že jinak bych se ani neudržela pohromadě. Díra v hrudníku, která o sobě už nějaký čas nedala vědět, jako by se roztáhla a bolela tím víc. Připadala jsem si zničená, rozbitá...prázdná.

Nevím, jak dlouho jsem se bezcílně toulala ztemnělým městem, které mi nastavovalo svou mrazivou tvář. Každopádně, když jsem konečně vykoukla zpod šály, zjistila jsem, že nemám nejmenší tušení, kde jsem. Sakra! Otáčela jsem se dokola, mžourala v matném světle pouličních lamp, ale nenašla jsem nic, co by mi bylo povědomé. Žádný záchytný bod. Pak jsem si všimla dvou cedulí na křižovatce. Rozběhla jsem se k nim s nadějí, která vzápětí opadla. Názvy křížících se ulic mou situaci nijak nevylepšily. Spíš naopak. Celá zoufalá a promrzlá jsem se sesunula na chodník a přitiskla jsem si kolena co nejblíž k tělu.

Najednou mi hlavou blesknul spásný nápad. Zalovila jsem v kapse, vytáhla ledový telefon a zkřehlými prsty vyťukala známé číslo. Díkybohu to zvednul už po druhém zazvonění.

,,Pamatuješ jak jsi chtěl v baru sbalit tu gotičku a poprosil mě, abych odkývala všechno, co ti přejde přes pusu bez jakýchkoliv otázek?" vychrlila jsem na něj bez pozdravu.

,,Ehh, asi...jo. Proč to ale teď vytahuješ?"

Zhluboka jsem se nadechla. ,,Potřebuju od tebe něco podobného. Znáš..." znovu jsem zamžourala na cedule s názvy ulic...,,98. a Spaeksovu ulici?'' Zavřela jsem oči a modlila se, aby odpověď zněla ano.

,,Jo, jo vím kde to je," potlačil zívnutí. Jejda, musí být asi dost pozdě. Doufám, že jsem ho nevzbudila.

,,A...mohl bys pro mě přijet?"

,,Cože? Proboha, Faith, co tam děláš? Vždyť je to skoro na druhý straně města?" zděsil se a najednou se zdál naprosto vzhůru.

Potlačila jsem vzlyknutí. ,,Žádný otázky, pamatuješ?"

Hlasitě si povzdechnul. Poznala jsem na něm, že se s tím jen těžko smíří. ,,Za patnáct minut jsem tam, dobře?"

Pousmála jsem se úlevou, ale pak mi došlo, že mě vlastně nevidí. ,,D-děkuju," zadrkotala jsem zuby a přitáhla si kolena ještě blíž k sobě. Sakra, to je zima.

Jak slíbil, za patnáct minut na konci jedné z ulic zazářily dva žluté reflektory a rychle, ale tiše se přibližovaly. Vyškrábala jsem se na nohy, abych byla lépe vidět, a auto zastavilo přímo přede mnou. Ze dveří vyskočila vysoká štíhlá postava. Dvěma dlouhými kroky překonal vzdálenost mezi námi a sklonil se nade mnou s očima upřenýma do mých. ,,Jsi blázen,'' zakroutil nechápavě hlavou.

,,Omlovám se," špitla jsem a vyhýbala se jeho pohledu. Zařekla jsem se, že už nebudu brečet, ale nedokázala jsem to. Slzy se mi nahrnuly do očí tak rychle, že jsem je ani nestihla potlačit. Chtěla jsem si je nenápadně setřít z tváří, ale jeho prsty byly rychlejší. Něžně se dotkl mého obličeje a vlil mi tak do tváří trochu tepla.

,,Co se stalo, zlato?''

Než to řekl, tak mi jen tiše stékaly po tvářích slzy, ale pak jsem se už neudržela a rozvzlykala jsem se naplno. Přimáčkla jsem se k němu a on jen rozpačitě rozhodil paže kolem mého zimou a brekem třesoucího se těla. ,,Sakra, jsi úplně zmrzlá," rozčílil se najednou a třel mi paže, abych se trochu zahřála. Pak to vzdal a opatrně, ale rychle mě nastrkal do auta.

Mlčky jsme dojeli domů, vyšli schody a potichu se vkradli do zmlklého bytu. On pak stále beze slova pokračoval do svého pokoje.

,,Můžu tě poprosit ještě o něco?'' zeptala jsem se rozpačitě. Otočil se zpátky a upřeně mi oplácel pohled do očí. ,,Neříkej o tom Aaronovi."

Zmateně stáhl obočí a chvilku si mě jen zkoumavě prohlížel. Nakonec jen pokrčil rameny a odporoučel se do ložnice.