Padlá labuť

64. Kapitola

64. Kapitola

Nechápu, jak to mohl Aaron vědět, ale ty šaty vypadaly jako ušité přímo pro mě. Studovala jsem v zrcadle každý centimetr, každý záhyb. Zkoumala svuj odraz ze všech stran a výsledek byl pořád stejně neuvěřitelný.

Nikdy jsem si o sobě nemyslela, že jsem vyloženě krásná, i když mi to hodně lidí říkalo. Hezká to ano, ale ne krásná. Krásná byla moje máma. To ona měla v očích živelné jiskřičky a na rtech líbezný úsměv, který posílal muže do kolen.

Naposledy jsem si uhladila šaty perfektně obepínající můj pas, zkontrolovala jednoduchý účes tvořený měkkými vlnami sepnutými drobnou třpytivou sponou splývající z jednoho ramene téměř až k pasu.

Na vražedně vysokých podpatcích jsem přešla ke dveřím od pokoje doufajíc, že nebudou příčinou další zlomeniny.

Kluci už na mě netrpělivě čekali v chodbě. Zvedla jsem řasy a prohlédla si je jednoho po druhém.

Aaron se nejdřív tvářil znuděně, ale jakmile jsem se objevila v jeho zorném poli, změnil se jeho výraz na překvapený. Párkrát otevřel a hned zase zavřel pusu vrtíc přitom hlavou.

Plaše jsem se na něj usmála. I u něj došlo k poměrně drastické proměně. Zvyklá na trička s potiskem Disney postaviček jsem ztratila slova při pohledu na jeho skvěle padnoucí černý oblek s...velkou růžovou květinou v klopě saka? No ovšem, to by nebyl on, kdyby na sebe nechtěl strhávat pozornost nějakou ztřeštěností.

,,Ach, teď opravdu lituju, že nemáme v bytě schody," položil mi ruce na ramena a prohlížel si mě na délku paží s nefalšovanou pýchou v očích.

,,Na co schody?" divila jsem se. Vzhledem k tomu, že mám na nohách cosi s deseticentimetrovým jehlovým podpatkem, to poslední, po čem toužím, jsou schody.

,,Však víš, abys po nich mohla sejít jako opravdová princezna," zasnil se s rukama přitisknutýma k srdci.

Nadzvedla jsem obočí a setkala se s Tysonovým pohledem nechápu, že tě to ještě pořád překvapuje.

A když už mluvíme o Tysonovi... Ach. Můj. Bože. Už nikdy ho nechci vidět v ničem jiném než v tomhle obleku. Snad jen...ale to sem teď nepatří.

Světle šedá látka úžasně kontrastovala s jeho kaštanovými kadeřemi a...čert vem látku a barvu! Mohl by vypadat ještě žhavěji?

Připadala jsem si jako retardovaná, jak jsem na něj jen němě zírala, ale nemohla jsem si pomoct. On...mi prostě vzal vítr z plachet. Ach, páni, nedokážu ani popsat, jak moc jsem byla vděčná za absenci schodů.

Tyson přistoupil blíž a cvrnklul mě do nosu. ,,Překvapená?" vydechl letmo se dotýkajíc rty mého ucha, což mi způsobilo menší zástavu srdce.

Moje smysly zaplavila nádherná vůně dřeva a ještě něčeho. Něčeho nepopsatelného. Párkrát jsem zamrkala svými nezvykle dlouhými a hustými řasami (skoro takovými, jaké mívala máma). ,,To ano," přitakala jsem omámeně.

Na krku mě pošimral jeho tichý bublavý smích. Cítila jsem elektřinu proudící z mojí kůže a hromadící se v miniaturním prostoru mezi námi.

Celé se to odehrálo řádově v desítkách sekund, ale pro mě jako by se čas zastavil ve chvíli, kdy se naše pohledy střetly. Je možné, aby on cítil totéž?

,,Měli bychom vyrazit," připomněl nám Aaron, že stále ještě stojí vedle nás.

S mírným začervenáním jsem odstoupila z Tysonova osobního prostoru. Ovšem, Měli bychom vyrazit.

Oblékla jsem si kabát a vykročila ke dveřím, ale zastavily mě prsty obtočené kolem mého zápěstí.

,,Ještě tohle," zamával mi Tyson před očima černou škraboškou s třpytivými ornamenty ozdobenou nadýchaným černým peřím. Vypadala opravdu luxusně, ale...

,,Na co maska?" nadzvedla jsem pochybovačně obočí. Chce snad, aby nikdo nepoznal, koho si to vybral za doprovod?

,,Ty ses na ten plakát vážně ani jednou nepodívala," zaprskal Aaron rozhořčeně. ,,Jdeme na vánoční maškarní ples, Faith. Všichni budou v maskách."

Protočila jsem očima. Samozřejmě že jsem se na něj nepodívala. Vždyť ještě velmi nedávno jsem ani netušila, že se ho zúčastním.
*
Vešli jsme do městské opery, kde se ples konal, a já nemohla uvěřit svým očím. Pohádkově nazdobená hala se jen hemžila vyšňořenými páry, mezi kterými jsem sem tam rozeznala několik známých tváří.

Aaron někde vpředu zahlédl své známé a ihned se za nimi rozběhl. My s Tysonem jsme zůstali sami. Odtrhla jsem oči od barokních sloupů omotaných zlatými a červenými pruhy látek, malých vánočních stromečků s barevnými blikajícími světýlky rozmístěných na každém rohu a zadívala jsem se na svého mimořádně pohledného společníka.
Překvapilo mě, že i on se na mě dívá. A usmívá se.

Přistoupil tak blízko ke mně, až jsme se dotýkali špičkami bot. I navzdory mým deseti centimetrům navíc mě Tyson pořád převyšoval.

Dech se mi zadrhl v krku. Věděla jsem, že bych měla něco říct, ale můj mozek jako by si vzal dovolenou.

,,Myslím, že jsem se ještě nezmínil, jak moc ti to dneska sluší," chytil jeden pramen mých vlasů a začal si ho natáčet na prst.

Naklonila jsem hlavu na stranu a věnovala mu vlídný úsměv. ,,Taky dnes vypadáš...dobře," zaváhala jsem a lehce přejela třesoucími se prsty po klopách jeho saka. Ruce jsem však nesundala a nechala je přitisknuté k jeho hrudi. Až teď jsem si všimla, že jeho kravata velmi nápadně ladí s barvou mých šatů. Jak milé.

Jeho uhlové obočí vyletělo vzhůru. ,,Jenom dobře?" zamračil se a předstíral ublížení.

Zakoulela jsem očima. Chtěla jsem ho praštit do ramene, ale dřív než jsem zvedla ruku, jeho prsty se obtočily kolem mého zápěstí spočívajícího nad jeho bušícím srdcem. Jeho dotek pálil a zmrazil zároveň.

,,Nechtěla jsi náhodou říct přitažlivě? Neodolatelně?...Sexy? věnoval mi vědoucí pohled, jako by přesně uhodl, na co myslím.

Moje srdce klopýtlo a pak se rozběhlo jako o závod, ale i tak jsem se přinutila znovu pohlédnout do těch jeho třpytivých očí. ,,Moc si fandíš, příteli," ušklíbla jsem se.

,,Možná bych ti věřil, kdybys neměla tváře červený jako Santův kabát," tiše se mi zasmál do ucha.

Ach bože, to ne! Ztrapněná a hlavně přistižená jsem se snažila od něj trochu odstoupit, ale on mi to nedovolil. ,,Ale no tak," chlácholil mě se stopou humoru v hlase. ,,Když se červenáš jsi neskutečně roztomilá."

Zabořila jsem mu můj hořící obličej do ramene a zdusila tak výbuch smíchu.

Jeho paže mě objala kolem pasu a přitiskla k němu ještě blíž. Klidně bych tu takhle zůstala navždy. V naší malé soukromé bublině.

To ale bohužel nešlo a uvědomil si to i Tyson, protože odstoupil a vzal mi z ruky škrabošku. Saténovými pásky mi ji připevnil k obličeji a pyšně sledoval své dílo. Pak si sám nasadil bílou masku.

,,Fantom opery?" prohlížela jsem si jeho napůl zakrytý obličej. No ne on i s maskou vypadá jako anděl.

Přikývnul a nabídnul mi rámě. ,,Až na to, že já jsem stejně okouzlující s maskou jako bez masky," dodal samolibě.

Potřásla jsem hlavou a chytila se ho, abychom se bezpečně a pokud možno bez padání dostali až do hlavního sálu.
____________________________
Omlouvám se, že je to takové nedokončené, ale už jsem vás vážně nechtěla nechávat déle čekat a navíc se teď můžete těšit na romantiku, romantiku a romantiku, jak už to tak na plesech bývá ;) :D