Padlá labuť

57. Kapitola

57. Kapitola

,,Můžete mi prosím říct, na kterém pokoji bych našla pana Charlese Rhodese?" požádala jsem postarší plavovlasou ženu s ostře řezanými rysy v recepci.

Usmála se a rychle přeletěla prsty po klávesnici počítače. Pak si mě znovu, tentokrát pozorněji, přeměřila a zeptala se silným východoevropským přízvukem: ,,A vy ste kto?

,,Jsem jeho dcera, Faith," představila jsem se jí.

Ona jen kývla, aniž by se v jejím obličeji pohnul jediný sval. Znovu přejela prsty po klávesnici. Když už jsem si myslela, že mě hodlá ignorovat, zvedla hlavu. ,,Pokoj 213," ukázala na chodbu vpravo.

Vydala jsem se podle jejích instrukcí dlouhou chodbou. K číslu 213 jsem došla dřív, než bych čekala, proto jsem nebyla připravená hned vejít. Opřela jsem se o stěnu a sklonila hlavu ke kolenům, abych se uklidnila. Srdce mi bilo jako splašené.

Z mého zklidňovacího rituálu mě vyrušil jemný ženský hlas: ,,Jste v pořádku?"

Podívala jsem se na mladou starostlivou sestřičku a přikývla. ,,Přišla jsem na návštěvu za otcem," ukázala jsem na dveře s černým číslem 213. ,,Jen nějak...nemůžu najít odvahu," přiznala jsem zahanbeně.

Žena nervózně přešlápla. ,,Takže jste slečna Rhodesová?" zvedla oči od lékařských desek, ze kterých podle všeho vyčetla tátovo jméno.

Po mé kladné odpovědi mi chlácholivě položila ruku na rameno. ,,V tom případě pojďte se mnou, prosím," vykročila směrem, odkud jsem přišla.

Celá zmatená jsem ji následovala. V tichosti mě dovedla ke dveřím bez čísla i jakéhokoliv jiného označení. Zaklepala a téměř okamžitě se v nich objevil asi třicetiletý tmavovlasý doktor. ,,Pan Rhodes má návštěvu," kývla sestra hlavou mým směrem a doktor zakotvil pohledem v mém obličeji.

,,Faith," napřáhla jsem k němu ruku.

Přijal ji a krátce stiskl. ,,Pojďte dál, Faith," ustoupil stranou a věnoval mi laskavý úsměv. ,,Posaďte se," ukázal na pohodlně vyhlížející béžové křeslo.

Sebral ze stolu nějaké desky a posadil se na židli naproti mně. ,,Jsem doktor Mailer, ošetřující lékař vašeho otce," představil se mi. Alespoň dodatečně.

,,Jak je na tom?" vyhrkla jsem okamžitě a naklonila se blíž k němu. Samozřejmě naprosto bezmyšlenkovitě.

Mrknul do papírů před sebou. ,,Váš otec prodělal infarkt myokardu, ale to už asi víte," nadzvednul obočí naznačujíc otázku, na kterou jsem mu odpověděla přikývnutím. ,,Zatím ho udržujeme v umělém spánku, abychom předešli komplikacím. Přece jen už váš otec není nejmladší," dodal skoro omluvně. Jako by si myslel, že se mě to dotkne.

,,Mohla bych ho vidět?" zašeptala jsem plaše. Musel mít pocit, že si nejsem jistá, jestli to opravdu chci.

,,Víte...váš otec leží na JIPce, takže..."

,,Chápu," pomohla jsem mu s odpovědí.

Několik následujících vteřin bylo ticho. Pak se doktor Mailer na své židli narovnal a spojil prsty k sobě. ,,Slečno Rhodesová," začal opatrně a po očku se na mě podíval.

V tu chvíli mi bylo jasné, že teď přijde to nejhorší. To, proč mě sestra přivedla za doktorem, místo aby mě rovnou poslala domů.

,,Váš otec pravděpodobně nebude ve stavu, aby se o sebe mohl postarat sám ještě nějakou dobu po propuštění. Vy jste jeho jediná příbuzná, takže veškerá zodpovědnost teď leží na vás, ale...prý žijete mimo Kalifornii?" ujišťoval se, jestli má správné informace.

Přikývla jsem, což bylo to jediné, na co jsem se vzmohla. Hlavou mi totiž zběsile vířily myšlenky na jedinou věc: Budu se muset vrátit? Budu si muset vybrat mezi svým životem a svým otcem?

Na první pohled jednoduchá otázka, ale ve skutečnosti není jednoduchá ani trochu. Nemůžu se k otci otočit zády, stejně jako nemůžu jen tak zahodit to, co jsem si vybudovala v Iowě.

,,Faith?"

Vytrhla jsem se ze zamyšlení a pohlédla mu do očí.

,,Nemusíte se rozhodnout hned," uhodil přesně moje myšlenky. ,,Začneme to řešit, až se váš otec probudí."

Doktor Mailer pravděpodobně mému váhání rozuměl, ale ani tak jsem se nemohla zbavit dojmu, že kdybych se rozhodla sobecky zůstat v Iowě, odsoudil by mě za to. Každý by mě za to na jeho místě odsoudil. Každý, kdo nezná pravdu o našem vztahu.

,,Děkuju, pane doktore," usmála jsem se na něj mile a zvedla se k odchodu.

Doktor se také zvednul a stisknutím ruky se se mnou rozloučil. ,,Dáme vám vědět, až se váš otec přemístí na normální pokoj," informoval mě ještě mezi dveřmi.

Z nemocnice jsem vyšla jako v mrákotách. Nevnímala jsem svět kolem sebe, naprosto ponořená do svých vlastních úvah. Zvláštní, jak i po tolika měsících vypadá všechno stejně. Jako by se tady snad zastavil čas.

Všechno sice vypadalo stejně, ale jedná věc se přece změnila. Já. Já jsem se změnila. Procházela jsem se sluncem zalitou ulicí a najednou jsem si tu připadala jako vetřelec. Nemohla jsem se zbavit dojmu, že jsem tu cizí, že sem nepatřím.

Nemůžu se vrátit. Tohle místo bylo pro mě jako vězení celých těch dlouhých čtrnáct let. A teď by to bylo ještě stokrát horší, protože vím, jaké to je být volná. Volná a šťastná.

Pevně jsem se obmotala pažemi, abych zmírnila tu bolest vycházející z děravého hrudníku. Stýská se mi. Stýská se mi po Iowě. Stýská se mi po mrazivém, deštivém počasí. Stýská se mi po Aaronovi, po Tysonovi...po domově. Po všem, co mi celé roky chybělo a čeho se možná budu muset vzdát.

,,Faith?" ozval se za mnou udivený hlas. Známý hlas. Až moc dobře známý.

Pomalu , se srdcem až v krku, jsem se otočila a tiše zalapala po dechu. Stál tam. Byl to on. Stejně jako všechno tady, se ani on vůbec nezměnil. Byl pořád stejně...přitažlivý.

,,Bryane?" zašeptala jsem přidušeně.

____________________________
Moc a moc se omlouvám za tak dlouhou pauzu a za ten konec taky :D ale dala jsem si za úkol, že dneska tu kapitolu prostě dopíšu a jinak než takhle bych to asi nezvládla.
Doufám, že mi to prominete a zůstanete se mnou až do úplného konce :)**