42. Kapitola
"Hej...Faith," sykla na mě dívka sedící v posluchárně o pár prázdných židlí dál. Byla drobná tak jako já, ale to bylo asi to jediné, co jsme měly společné. Její tvář narozdíl od té mojí zdobila hezká řádka pih. Pronikavé zelené oči ještě zvýrazněné tmavými hustými řasami lišácky těkaly po místnosti, jako by hledaly nějaký cíl a precizně upravené, nakrátko sestřižené zrzavé vlasy ještě umocňovaly její roztomilost. Celý už tak dokonalý zevnějšek doplňovalo ještě stylové a padnoucí oblečení podle nejnovějších módních trendů. Nebylo pochyb, že tahle dívka stráví úvahami nad svým zevnějškem minimálně pětkrát více času než já.
Snažila jsem se právě ze všech sil neusnout na přednášce profesora Nonbridge, ale byl to nadlidský úkol. Ne že by nebyla zajímavá...no dobře, byla úplně o ničem jako všechny jeho přednášky. Ani nevím, proč jsem se na ně ještě nevykašlala tak jako drtivá většina našeho ročníku. Asi jsem na to moc velký srab.
Podívala jsem se na tu dívku, celá udivená, že zná moje jméno. Bez zaváhání se zvedla a posadila se na volnou židli vedle mě. Vrhla jsem znepokojený pohled dolů k profesorovi, ale ten přednášel dál a nijak ho netrápilo, že tři čtvrtiny z těch dvanácti studentů, kteří mu ještě dávají šanci, spí a zbylá čtvrtina je myšlenkami někde úplně jinde.
"Promiň, ale...nějak mi vypadlo tvoje jméno," zaváhala jsem, abych ji neurazila. Její milý, přátelský obličej mi sice byl povědomý z některých přednášek, ale nepamatuju si, že bych s ní někdy mluvila, natož abych věděla, kdo to je.
Zrzka se uchechtla. "Nevypadlo. Nikdy jsem ti ho neřekla," objasnila ne zrovna potichu.
Zatvářila jsem se nechápavě. "Tak jak..."
"Jak vím, jak se jmenuješ ty?" skočila mi do řeči, takže nezbývalo než kývnutím potvrdit její slova. Znovu se uchechtla. "Náhodou jsem ho zaslechla v kampusu."
Tak jo, nechci dělat ukvapené závěry, ale ta holka je divná. Čistě náhodou zaslechla moje jméno kdesi v kampusu, kam chodí denně stovky lidí, čistě náhodou si ho zapamatovala stejně jako můj obličej a najednou sedí vedle mě na přednášce a mluví se mnou? Proboha proč?
"Neboj, nejsem žádná stalkerka," zasmála se, jako když vítr rozezvučí zvonkohru. Nejspíš postřehla můj napůl udivený, napůl vyděšený výraz.
"Jen jsem tě chtěla o něco požádat...a vlastně se taky na něco zeptat. Jo, nejdřív bych se asi měla zeptat," upřela na mě ty pronikavé oči a čekala. Mluvila dost rychle, z čehož jsem usuzovala, že je nervózní, ale z čeho? Ze mě, nebo z toho, na co se chce zeptat?
Povzbudivě jak jen to šlo jsem se na ni usmála. "Jen se ptej."
"Takže, v pátek pořádáme velkou party v Zeeters. Říkala jsem si, jestli bys nechtěla taky přijít." Plaše se na mě podívala a vyčkávala.
Velká party v Zeeters? Ale proč? Proč právě já? A proč mě tam zve někdo, koho ani neznám a navíc holka? "Já...já nevím. Na velké akce mě moc neužije," vykrucovala jsem se doufajíc, že se jí nedotknu.
Smutně si povzdechla a udělala ztrápený obličej. "Škoda. Tak to už tě ani nebudu o nic žádat."
Zvědavost mi málem vyhlodala díru do hlavy. Věděla jsem, že bych se neměla ptát, ale..."Žádat o co?"
Rychle kmitla očima k mým a skousla si ret. "Často tě vídám v kampusu...s jedním klukem, s Tysonem." Při vyslovení jeho jména se najednou znovu rozzářila a mně asi začalo trochu svítat.
"Vypadá to, že se dobře znáte a...rozumíte si."
Sice jsem netušila, kam směřuje, ale cítila jsem potřebu ji uvést na pravou míru. "Počkej, to ne. Takhle to není. Jsme jen přátelé a spolubydlící, ale rozhodně spolu nechodíme...ani nic jiného. Jen...jen přátelé."
"Opravdu?" Měla jsem strach, že jestli jí něco udělá ještě větší radost, tak už se jí vážně úsměvem roztrhne obličej. "Tak to je ta nejlepší zpráva za celý den. Co den, za celý týden," švitořila nadšeně. "Já jsem tě totiž chtěla požádat, jestli bys ho na tu party nemohla vzít s sebou a tak nějak nás...seznámit, chápeš jak to myslím?" spiklenecky na mě zamrkala.
Chápu. Samozřejmě, že to chápu, ale...
"Tak vážení, tímto bych naši dnešní přednášku ukončil. Uvidíme se ve čtvrtek," zachraplal profesor Nonbridge, posbíral si své poznámky a aniž by komemtoval jasně viditelný nezájem a ignoraci ze strany svých studentů, se odloudal z učebny.
Nespící budili své kamarády a společně opouštěli místnost. Já jsem zůstala sedět a přemýšlela jsem, jak jí to mám vysvětlit.
Dívka ale plavně vyskočila na nohy, popadla svou značkovou kabelku a čekala, až ji napodobím.
Také jsem se zvedla a pomalu jsme spolu vycházely na chodbu. "Víš,..." odmlčela jsem se. Teď by se hodilo ji oslovit jménem.
"Quinn," pochopila a lehce se pousmála.
"Víš, Quinn, myslím, že to není dobrý nápad." Nechápavě nakrabatila čelo a přimhouřila oči. "Znám Tysona už dost dlouho na to, abych věděla, jaký je a radím ti dobře, aby ses od něj držela dál."
Quinn se zastavila a s našpulenými rty mi zírala do očí. Určitě si myslela, že chci mít Tysona pro sebe. Že mi nevyhovuje být jen kamarádka a spolubydlící, ale nic neříkala.
"Tyson prostě není vztahový typ. Nelíbí se mi, jak všechny ty holky jen využívá, ale není to moje věc. Ne, dokud mě někdo nepoprosí, abych ho s ním seznámila."
Ještě chvilku tam jen tak nasupeně stála. Pak jí došlo, co říkám a bezstarostně potřásla hlavou už zase se sebejistým úsměvem. "O mě strach mít nemusíš. Jen ho vezmi s sebou," zamrkala svýma velkýma panenkovskýma očima.
Varovala jsem ji. Varovala jsem ji, ale ona si z toho nic nedělá. Její blbost. Když si chce mírně řečeno natlouct nos, tak prosím. "Dobře, přijdeme tam," usmála jsem se rezignovaně.
Quinn zapištěla a zmáčkla mě, vzhledem k její drobné figuře, v silném medvědím objetí. "Jsi zlatá, vážně zlatá. Máš to u mě."
Popadla mě za ruku a táhla někam pryč k hloučku holek vypadajících podobně jako ona. Hezké, štíhlé, perfektně nalíčené a stylově oblečené. Jakmile jim Quinn vylíčila tu radostnou novinu, začaly všechny pištět a poskakovat jako nějaké hloupé pipiny z teenagerských filmů.
Bylo by fajn mít také pár kamarádek, ale ne za každou cenu. Tyhle panenky žijí v jiném světě. V takovém, na který se dívám z okna a vduchu si gratuluju, že do něj nepatřím.
__________________________________
Za poslední týdny mi od vás přibylo pro mě až neskutečné množství hlasů a přečtení, za což jsem vám nesmírně vděčná. Když jsem se rozhodovala, jestli začnu něco psát, nikdy by mě nenapadlo, že se budu dívat na číslo 18k! Nic mě nedokáže vyburcovat tak, jako vaše podpora. Jste nej-nej-nejúžasnější a já vám za to z celého srdce děkuju :)**
ČTEŠ
Padlá labuť
Teen Fiction"...Celé roky bylo vše stejné a pak přišla ta chvíle, která mi změnila život. Nikdy jsem neměla všechno, ale teď nemám nic... Zůstane to tak už napořád?" _____________________________ Být mladá, krásná a úspěšná. Stačí to? Jeden pohyb, jedno rozhod...
