Padlá labuť

16. Kapitola

16. Kapitola

Slunce už zapadlo za oceán, ale my jsme pořád leželi na pláži zapletení do sebe a neochotní se pohnout byť jen o centimetr. Bryan mi přejížděl prsty po páteři, až mi naskakovala husí kůže. Druhou ruku měl za hlavou a se spokojeným úsměvem se díval na černou oblohu. Zajímalo by mě, na co myslí.

V hlavě se mi střídaly obrazy našeho malého dobrodružství. Nemůžu uvěřit, že jsme to opravdu udělali! Kdyby mi někdo před pár měsíci řekl, že se to stane, asi bych se mu vysmála a ťukala si na čelo, jestli se náhodou nepomátl. No, časy se mění a jak se zdá, s Bryanem mě čeká ještě spousta poprvé.

Do ticha rušeného jen šuměním mořských vln mi najednou začal zvonit mobil. Bryan jen velmi neochotně povolil své objetí a dovolil mi natáhnout se pro telefon. Podívala jsem se na display. Malcolm.

Sakra! zaklela jsem v duchu. Honem jsem hovor přerušila, ale můj klid byl tentam. Do srdce mi vstoupil ledový chlad. Seděla jsem s nohama překříženýma a dívala se skelným pohledem do vln. "Kdo to byl?" vyzvídal Bryan a opíral se o lokty. Kmitla jsem očima do jeho tváře, ale hned jsem se zas podívala na moře. Nedokážu mlžit, když se mu dívám do očí.

"Nic, důležitého," zakroutila jsem hlavou ve snaze vyhnatvty nepříjemné myšlenky. Neúspěšně. Nemám nejmenší šanci dát se natolik do pořádku, aby si Bryan ničeho nevšiml.

Ale co mu jen mám říct? Pravdu?

Ne to nepřichází v úvahu, zabil by ho. 

Tak co teda, mám mu lhát?

Ne, poznal by to a ublížila bych mu ještě víc. Zasranej Malcolm, proč musel všechno tak pokazit?! Vážně jsem na něj měla vztek. Mnohem větší, než odpoledne. Mnohem větší, než před pěti lety. Kdyby mi ten Fullerton nepomohl při přijímačkách na vysokou, nejradši bych se na všechno vykašlala. Hned teď.

"Faith, o co jde?" nechápavě nakrčil čelo. Usilovně se snažil dát si to všechno dohromady a pochopit moje najednou divné chování. Nemohla jsem mu dovolit nad tím moc přemýšlet.

"Netrap se tím," pokusila jsem se o úsměv, ale byl to falešný úsměv. Neodrazil se mi do očí, protože ty zůstaly chladné a zasmušilé. Věděla jsem, že to nenechá být a připravovala jsem se na jeho protesty.

"Jak to myslíš, netrap se tím? To se teda budu trápit, protože mi očividně něco tajíš, a to se mi vůbec nelíbí." Má právo se zlobit, ale copak mu můžu říct, co se stalo dnes odpoledne? Najednou se mi znovu rozezněl mobil a než jsem ho stihla vypnout, Bryan si přečetl jméno volajícího. Přimhouřil oči. Sledovala jsem, jak jeho mozek horečně pracuje a dává si dvě a dvě dohromady. A pak se mu v nich objevil záblesk pochopení, které následně vystřídal hněv. "Co ti udělal?" zasyčel hlasem, ze kterého se pozvolna vytrácela sebekontrola. "Co ti ten kretén udělal?"

"Bryane," tišila jsem ho a upírala na něj prosebný pohled. "O nic nešlo, jen malý nedorozumění." Tahle slova byla určená pro nás oba. Možná, že fakt o nic nešlo, a já jen všechno zbytečně nafukuju. Ale co když ne? Bryan bude vyvádět daleko víc než já jestli se to dozví...Oprava: Až se to dozví. Pochybovala jsem, že to před ním dokážu utajit. Buď mě donutí to říct, nebo na to přijde sám.

"Nedorozumění?" nechápal. Posadil se vzpřímeně naproti mě a chytil mě za ruku. Pak pokračoval už poněkud mírnějším tónem: "Faith, řekni mi to. Jako tvůj přítel mam právo to vědět."

Samozřejmě že má. Kdyby to bylo naopak, taky bych nechtěla, aby přede mnou měl tajemství. Povzdechla jsem si a zadívala se mu do očí. On mi pohled oplácel a čekal, co mu řeknu. "Fajn, ale musíš mi slíbit, že nebudeš vyvádět a necháš mě ti to celé vysvětlit. Bez přerušování."

Chvíli přemýšlel o mojí podmínce, ale nejspíš mu došlo, že musí souhlasit, jinak mu nic neřeknu. "Slibuju," povzdechl si a přejel si prstem přes rty, jako že si zapíná pusu na zip.

Jeho gesto mě sice pobavilo, ale ne na dlouho. Nadechla jsem se v naději, že mi to zklidní tep a začala mu vyprávět o dnešním odpoledni.

"Cože?!"

Věděla jsem, že zapomene na svůj slib, jakmile se dostanu k jádru věci. Sledovala jsem jeho vzteky zkřivený obličej a instinktivně jsem se přikrčila. Takhle ho neznám. Musel být vážně naštvaný. Daleko víc, než jsem odhadovala. Ale na koho? Zlobí se na mě?  Na Malcolma? Nebo na nás oba?

"Bryane, je mi to strašně líto. Myslela jsem si, že ví, jak to mezi námi je a vždycky bude..." Díval se někam přes moje rameno a čelist měl napjatou. Třesoucí se rukou jsem se dotkla jeho tváře. "Cítím se kvůli tomu fakt příšerně. Prosím nezlob se na mě..." Hlas se mi třásl stejně jako ruka. Bála jsem se, že to neskousne a.... nechtěla  jsem ani domýšlet, co by to znamenalo.

Přestal se dívat do dálky a upřel oči na mě. Mezi obočím se mu objevila vráska, která se ale rychle vyhladila a Bryanův obličej roztál. "Zlato, já se přece nezlobim na tebe," pohladil mě po tváři. Postřehla jsem snad náznak úsměvu? Ne, asi se mi to jen zdálo. "Ty za nic nemůžeš...teda kromě toho, žes ignorovala moje varování a stejně se s ním scházela," dodal vyčítavě, ale teď už se opravdu usmíval.

Zaplavil mě pocit neskutečné úlevy. Je lepší, než jsem si myslela. Proč mi dochází až teď, jaký mám v Bryanovi poklad? Vylezla jsem mu na klín a objala ho kolem krku. "Miluju tě," byla jediná slova, která jsem mu stihla věnovat, než mě přemohla moje vlastní touha a políbila jsem ho na stále se usmívající rty. 

"Doufám, že teď už se na to všechno konečně vykašleš," zašeptal a začal mě líbat na krku. Trochu mi tak znemožňoval racionální uvažování, ale natolik jsem se ovládala, aby mi došlo, že Bryan očividně počítá s tím, že Fullerton padá.

Položila jsem mu dlaně na hruď a snažila se ho jemně odtlačit. "Ehmm, Bryane,...já se na to nemůžu vykašlat...Už ne. Mám podepsanou smlouvu." Jeho tělo ztuhlo jako kámen. Bála jsem se, jak bude reagovat. Oprávněně.

"To chceš jako říct, že budeš pokračovat? No to si děláš srandu! Bůh ví, s čim na tebe vyrukuje příště." Měla jsem tušit, že přijde výbuch. Ale copak to nechápe? Když to zrušíme, čeká nás hodně, ale fakt hodně mastná pokuta. I kdybych chtěla vycouvat, tak nemůžu, mám svázané ruce.

"Bryane, on už nic nezkusí." Snažila jsem se o tom přesvědčit nás oba, ale něco mi říkalo, že to není tak úplně pravda. Malcolm je naprosto nepředvídatelný, ale doufala jsem, že až si spolu promluvíme (což bylo vzhledem k současné situaci naprosto nezbytné), dá už konečně pokoj.

Bryan si vjel rukama do vlasů a znovu s ním lomcoval vztek. "Kde bydlí? Řekni mi aspoň, kde ten zasranej čurák bydlí, abych mu moh' jít hned teď rozbít hubu!"

Zamračila jsem se. "Ne, to ti neřeknu. Nechci, abys ho kvůli mně mlátil. Bryane, tohle si s ním musím vyřídit sama, chápeš?" Je to tak. Ačkoliv jsem se tomu celou dobu vyhýbala, zítra si budeme muset s Malcolmem promluvit a narovinu si všechno vyjasnit.

"Půjdu s tebou." Nečekal na souhlas, prostě mi to oznamoval a tvářil se zarputile. Rozčilovalo mě to. Copak nechápe, že když tam bude, nic se nevyřeší a navíc to skončí rvačkou? Nejspíš chápe, a právě proto tam chce jít.

Stiskla jsem rty do tenké čárky a stáhla obočí. Co mám udělat, abych mu v tom zabránila?