Padlá labuť

29. Kapitola

29. Kapitola

"Faith, drahoušku, jak se ti daří?...Dlouho jsme se neviděly, ale to teď napravíme," mrkla na mě doktorka sedící s překříženýma nohama vedle mě na lavičce. Měla mi pomáhat s rehabilitacemi, ale služební záležitosti jí nedovolily se mi v poslední době věnovat.

Co jí mám říct? Že mě při cvičení ta zatracená noha bolí tak, až mi skoro tečou slzy? Že si pořád připadám stejně zoufale jako na začátku?..."Snažím se. Někdy je to lepší, ale pak přijdou chvíle, kdy bych nejradši usnula a už se nikdy neprobudila," přiznala jsem upřímně.

Nesouhlasně našpulila rty. "Tohle neříkej. Podle sester děláš velké pokroky."

"Nějak jsem si nestačila všimnout," poznamenala jsem ironicky. Věděla jsem, že mi to bude vymlouvat a přesvědčovat mě, jak skvěle si vedu. Dělají to všichni.

"Faith," povzdechla si a přisunula se blíž. "Ty si nejspíš ani neuvědomuješ, jaké jsi měla štěstí...ano štěstí," opakovala když si všimla mých nevěřícně vykulených očí. "Rozhlédni se kolem a podívej se na všechny naše pacienty. Kolik z nich myslíš, že odsud odejde po svých? Ty sice odejdeš s berlemi, ale také s jistotou, že se jich jednou zbavíš a nebude to trvat moc dlouho. Oni tak zůstanou už napořád."

A bylo to tady. Pravda, před kterou se nemůžu schovat ani se jí vyhnout. Připadala jsem si jako nejsobečtější a nejsebestřednější osoba na světě. Pořád jen já, já já...moje ztráta...mně se stalo... Ostatní potkal stokrát horší osud, ale neztratili chuť žít. Dívám se na ně každý den. Smějí se, neohlíží se na minulost. Prostě žijí dál, jen jinak.

"Rozhodně v tobě nechci vyvolat pocit viny. Spíš ti ukázat, že i když si připadáš na dně, můžeš v sobě najít sílu se od něj odrazit, protože to za tebe nikdo neudělá. Máš osud ve vlastních rukou a je jen na tobě, jak s ním naložíš. Možností máš spoustu."

Nedokázala jsem vytvořit smysluplnou odpověď, tak jsem raději mlčky přikývla, aby doktorka věděla, že ji alespoň poslouchám. Cokoliv by v tuto chvíli přešlo přes mé rty, by znělo uboze.

Tu noc jsem nemohla spát. Hlavou mi vířilo tisíc myšlenek najednou. Měla bych si vzít doktorčina slova k srdci. Měla bych se pokusit přes všechno přenést a začít znovu s čistým štítem, ale nevím, jestli to zvládnu. Nevím, jestli to chci zvládnout. Možná mi dělá dobře utápět se v sebelítosti, možná...protože nikoho nemám.

Ale máš, oponoval tichý hlásek mého podvědomí. Máš Marry, to ti nestačí?

No ovšem, paní Santhisová. Už kvůli ní bych se měla sebrat, protože ona mými stavy a náladami trpí nejvíc. Nezaslouží si dívat se na takovou trosku.
*
"Ahoj, zlatíčko," objala mě paní Santhisová na přivítanou. "Tak co, jak se máš? Nenudíš se tady? Mohla bych ti přinést nějaké knížky nebo..."

"Ne, děkuju, nic nepotřebuju," objala jsem ji zpátky.

"Dobře. A jak se ti daří?" nedala se odbýt.

"Myslím,... že je to trochu lepší. Dokonce jsem se včera dívala na nějaké školy, které vypisují druhá kola přijímaček." Možná to vypadá jako hloupost, ale pro mě to byl obrovský krok dopředu. Konečně, i když jen na chvilku, jsem si začala představovat svou budoucnost bez baletu.

"Opravdu? Faith, mám z tebe ohromnou radost. A co ses dozvěděla?"

No právě. "Stejně bych na žádnou z nich nemohla jít. I kdybych dostala stipendium, pořád bych neměla dost peněz na studentský život."

"Peníze jsou to poslední, co bys teď měla řešit," napomenula mě přísně. "Chápu, že nechceš peníze od táty, ale pořád máš ještě mě." Uhodla. Peníze od táty fakt nechci, i kdyby mi je nabízel. A vzít jí její úspory?

"Ale to přece nejde. Nemůžete mi platit školu," oponovala jsem jí. Jako gesto je to krásné, ale nemůžu ho přijmout. Prostě nemůžu.

"Faith,...tvůj otec mi platí mnohem víc, než by měl. Já ty peníze nepotřebuju, ty ano. Jestli ti můžu pomoct, udělám to. Ty nejsi jen dcera mého zaměstnavatele, jsi moje rodina." Její slova mě dojala. Nevěděla jsem, co na to říct. Rodina. Zahřálo mě to u srdce a oči mi zaplnily slzy.

"Víš, proč jsem tentkrát vzala tu práci? Ne kvůli, platu ani kvůli podmínkám, ale kvůli tobě. Když jsem poprvé spatřila tu malou ztracenou holčičku s velkýma vystrašenýma očima, probudil se ve mně pocit, o kterém jsem si myslela, že už je dávno pohřbený. Připomněla jsi mi Emily," vzpomínala se zrakem upřeným někam hodně, hodně daleko.

"Kdo je Emily?" Nikdy se o nikom takovém nezmínila. Vlastně se nikdy nezmínila o nikom. Najednou mi došlo, že téměř patnáct let žiju s osobou, o jejímž životě nevím prakticky nic.

Smutně se pousmála. "Emily, byla moje dcera. Moje malá holčička."

Byla? To jako...nechtěla jsem na to ani pomyslet.

"Narodila se, když mi bylo 25. Milovala jsem ji od prvního dne a můj manžel stejně tak. Byli jsme nešťasnější pár pod sluncem, ale bohužel ne na dlouho. Ve čtyřech letech dostala zápal plic a...a..." bolest prosakovala z jejího hlasu i z výrazu tváře. Nebylo pochyb, že teď nesedí tady na lavičce, ale znovu prožívá nejhorší okamžik svého života.

"Není nic horšího, než přežít vlastní dítě. Dala bych cokoliv, absolutně cokoliv, kdybych mohla umřít místo ní. Jako matka jsem selhala. Nedokázala jsem ochránit svou malou holčičku. Ani jsem ji nestihla pořádně poznat a říct jí, jak moc pro mě znamanala a pořád znamená," potřásla hlavou. Celé roky si to vyčítala. Prožila spoustu let s pocitem viny, který rozhodně nebyl oprávněný, a přesto tady teď sedí a pomáhá mi se zvednout na nohy.

Chytla jsem ji za ruku a pevně ji stiskla."Nebyla to vaše chyba, Marry."

Zvedla oči, ve kterých se jí třpytily slzy. "Vždycky je to tvoje chyba. Až budeš mít děti, tak to pochopíš." Najednou mi připadala tak zranitelná a malinká. Cítila jsem potřebu ji chránit a obejmout.

Setřela si slzy z tváří a vzala mě kolem ramen. "Víš, Faith, když jsem tě poznala, bylas jako uzlíček neštěstí. Dala jsem si slib, že už nikdy, nikdy nedopustím, aby ses tak ještě někdy cítila...a ten slib se mi nepodařilo splnit."

To nemyslí vážně! Přece si nebude vyčítat i tohle. "Ale..."

"Ne, nech mě domluvit, zlatíčko," skočila mi do řeči se zdviženou dlaní. "Vím, jaké to je, nemít smysl života, ale neudělej stejnou chybu jako já. Nepromarni nejlepší roky života vzpomínáním a přemýšlením, jaké by to bylo, kdyby pár věcí proběhlo jinak. Pošli přihlášku na vysokou a neřeš školné. Nic mi neudělá větší radost, než zajistit budoucnost té malé holčičce, která mě znovu naučila, co je to mít rád."
__________________________________
Zase smutná kapitola, omlouvám se, ale doufám, že se i přesto líbila :) a slibuju, že se to v budoucnu zlepší a nálada příběhu se trochu zvedne...Alespoň to mám v plánu ;D
PS: děkuju, děkuju a ještě jednou děkuju za podporu :))*