Why Always Me

část 21

,, to Liz celou dobu mluví jen o Spidermanovi" ozvalo se za mnou, když jsem dělala výmik.
Je super že je Peter, teda Spiderman oblíbený, ale pořád je to můj kluk a je jedno která jeho osobnost.

,, Stárková ho přece zná! Vždyť spolu zachránili ty lidi na lodi" ozvalo se v zápětí do jejich konverzace.
Seskočila jsem z hrazdy a dopadla na žíněnku.
Byl to opět Flash. Doufala jsem že už od něho budu mít klid, ale ono ne.
,, Co na to říkáš? Mohla by si nás seznámit i s ostatními Avengeri" prohlásil a šel ke mně směrem od provazů.

Hnusil se mi. Byl malý, ošklivý a egoistický. Kdyby nebyl tak hnusný, jeho popis by vystihoval i tátu.
Nejvíce mě štvalo to vychloubání. Měl pocit že je něco víc a přitom nebyl ani to dostatečné jak si myslel.
Jsem sice zastánce práv, ale tenhle je výjimka.

,, Neznámé se tak, abych ho přesvědčovala kvůli egu nějakého tupce" odpověděla jsem asertivně a arogantně zároveň. Nadání na tohle chování jsem zdědila po otci.
Flash se na mě dotčeně podíval a rozmýšlel si odpověď. Všichni už na nás koukali a čekali na možnou rvačku. Oba ale moc dobře víme že bych vyhrála a on by skončil s ponížením a já nejspíš po škole.

,, To je škoda. Mohl zachránit tvojí reputaci, protože není moc dobrá. Vrahu" dodal a to slovo, které procedil mezi zuby při svém odchodu mě dostalo. Nechtělo se mi brečet, křičet nebo odejít. Chtělo se mi způsobit mu bolest. Takovou, kterou to slovo způsobilo mně. Psychickou.

Začala jsem si mumlat a ruce jsem dala do kříže. Stačilo párkrát pohnout prsty a Flash se chytil za hlavu. Pár dalších pohybů a spadl na zem.
Třešničkou na dortu byl křik a nářeky.
Ostatní se seběhli k němu, ale Peter se vydal za mnou.
Popadl mě za ruku a běžel se mnou z tělocvičny. Rychle mě přitiskl ke skříňkám tak, aby nás neviděli.
,, Co to k sakru děláš?!" Vykřikl a držel mě za obě zápěstí.
Nebyl naštvaný. Nedalo se říct že mi chce něco vyčítat, protože věděl že si to Flash zasloužil. Byl zklamaný a to mě vrátilo do normálu.
Hluboce jsem vydechla a pomalu sjela zády po skříňkách až na zem.

,, Promiň, já..." Snažila jsem se omluvit, ale neměla jsem ta správná slova.
,, Slyšel jsem to. Nazval tě vrahem, ale ty jsi jenom pomohla jeho teorii. Ublížila si mu" Peter se mě snažil uklidnit a zároveň mi vysvětlit následek mého činu.
,, Vrahem mohl být každý z Avengeru. Já chtěla být jiná" dostala jsem ze sebe po nějaké době. To slovo má snad to nejtěžší břímě.
,, Nikoho si nezabila, nejsi vrah" snažil se mi to rozmluvit, ale marně. On neví co vše se dělo v mém dětství.

Neví o mém starém já skoro nic.....

Pokračování příště ✨ děkuju za přečtení