Královská krev

Dauphinova žádost

Cesta zpět proběhla nějak tak dle mého předchozího očekávání, dostat se k hranicím zas tak složité nebylo. To daleko problematičtější bylo jejich překročení.

Z toho důvodu se ta pojistka od Francise ukázala být jako velmi užitečná. Po ukázaní povolení, už žádné problémy nebyly a já se mohl vrátit do Francie, kterou jsem před nějakým časem společně s bratrem a Mary opouštěl.

Tentokrát však sám.

Neříkám, že mě bratrova žádost nepřekvapila a...ano, asi by nebylo přirozené, aby mě vůbec nezajímalo, co přesně vezu, ale...jednou jsem dal dauphinovi své slovo a to jsem hodlal dodržet.

Přesně jak jsem Francisovi slíbil, přestávky jsem dělal jen ty nejnutnější a tak se přede mnou třetího dne přibližně kolem polední hodiny naskytl pohled na břehy zdejšího rybníka u jehož břehů La Bussiére, sídlo rodiny Dunoisů leželo.

„Konečně!" To byla asi má první myšlenka v tu chvíli.

Nač něco předstírat?

Po tak krátkém časovém úseku a vražedném tempu, co jsem měl za sebou, jsem byl mírně řečeno „trochu" unavený a dle zrychleného Oříškova dechu, bych řekl, že se mnou bude můj kůň dost souhlasit.

Každopádně...můj úkol ještě nebyl hotov a tak jsem jemným stisknutím boků svého koně přiměl zvíře k dalšímu pohybu.

„Ještě chvíli chlapče, a pak dostaneš zasloužený odpočinek. Slibuji." Zašeptal jsem mu do ucha ke kterému jsem se při jízdě sklonil.

Cestu mi okamžitě zastoupili stráže a dožadovali se důvodu mé nečekané přítomnosti. Zvláště když jsme se tu měli stavět až později.

„Mám důležitý vzkaz pro sira Dunoise, který mu mám předat."

John Dunois asi třicetidevíti letý muž se zázvorově hnědými vlasy a modro-zelenýma očima byl jediným synem svých rodičů. Jeho starší sestra Jane byla kdysi provdaná za knížete Jiméneze, ale v současné době byla již patnáct let po smrti. To mladší Mary žila na jejich panství s ním. Té bylo přibližně třicet sedmlet.

Rodina Dunoisů navštěvovala dvůr jen při výjímečných příležitostech a jinak dávala přednost životu na venkově.

Její vliv však ve zdejším kraji rozhodně nebyl zanedbatelný a to byl zřejmě také ten hlavní důvod, proč bylo od začátku naší cesty do Navarry rozhodnuto o tom, že se tu při návratu stavíme.

Její historie byla celkem zajímavá Johnův otec Guy byl synem Francise Orleánského vévody de Loungueville a jeho milenky. To jeho matka Jane (po které dostala jméno jeho starší sestra), byla zase dcerou Vlámského obchodníka a Breťanské šlechtičny stejného jména.

Právě díky dědečkovi z matčiny strany, získala rodina svůj majetek, což jí zaručovalo respekt i u Francouzské šlechty.

Jasným důkazem toho byla skutečnost, že Johnova manželka Margareta byla původem zrodu Bourbonů a rovněž sestrou Antoninea a Louise.

Dnes už se tedy nikdo neodvážil proti nim příliš protestovat. Alespoň ne veřejně.

O tom všem jsem přemýšlel, když jsem byl na cestě do jeho pracovny, kam mě doprovodil jeden ze zdejších sloužících, když bylo jisté, že mě sir přijme.

Po počátečních zdvořilostních frázích se velmi rychle začal zajímat o důvod mé náhlé přítomnosti v jeho domě. Nikterak se nesnažil zakrýt skutečnost, že ho to velmi překvapuje.