Královská krev

Chycení

Ženu svého koně co nejvyšší možnou rychlostí, abych se dostal, co nejdál od hradu. V hlavě si přitom začnu klást otázku, byla to pouze náhoda, nebo něčí záměr? Teoreticky je mohl někdo poslat, aby mě vyprovokovali, až k útoku. Ale kdo? Ne, že bych si na nedostatek nepřátel nemohl stěžovat, ale přeci jen,...že by někdo zašel, až takhle daleko, aby se mě zbavil. To mi přišlo přeci jen přehnané. Žádné místo ve Francii teď pro mě nebude bezpečné. Král bude chtít určitě moji hlavu a to i bez ohledu na to, že jsem jeho syn. I přes matčino obhajování to zajisté nenechá jen tak. Tím jsem si jist. Ať jsem nad tím přemýšlel, z jaké strany jsem chtěl, vycházelo mi z toho pouze jediné řešení, pokud chci zůstat naživu. Dostat se do Anglie a požádat zdejší královnu Elizabeth o azyl! Odvážit se činu, který se v podstatě rovnal vzpouře proti králi, ale na druhou stranu, co víc jsem mohl ztratit? Odpovědí bylo: nic. Půjde mi po krku tak jako tak, takže o jeden risk navíc, na tom už nesejde. Jenže...byl zde problém. Na to, abych se dostal ze země bez králova svolení, bych potřeboval velmi tučný obnos peněz na úplatek, ale nic takového jsem u sebe neměl. Byla zde sice možnost prodat zbraně, které jsem u sebe měl, což byl meč a dýka, ale to by mohlo vyvolat nežádoucí pozornost. Přeci jen, kdo se vám v dnešní době vzdá dobrovolně vlastních zbraní? A přece mi zřejmě nezbude nic jiného, než to udělat.

Vyhýbal jsem se větším skupinkám a lidem vůbec. Rozhodně jsem nestál, o to, aby přišli na to, že jsem králův syn. Neustále jsem za sebou vyhlížel otcovi vojáky, každý podezřelý zvuk mě hned přiměl sáhnout po meči, který jsem si nakonec nechal. Jednak kvůli obraně a tím druhým důvodem byl můj bratr, když jsem neměl žádnou naději, že ho ještě někdy uvidím. Najednou jsem neměl žádnou jistotu. Teď více, nežli dříve, jsem musel bojovat, o vlastní přežití. Stal se ze mě štvanec...

Ráno vsednu na koně a pokračuji v cestě. Škoda, že si nemohu vychutnat více krajinu, kterou projíždím. Můj cíl je jasný, dostat se ke kanálu a dál se uvidí. Ale běží zde teď, o můj život a na takovéhle zdržování nemám vážně čas. Vždyť jsem se taky svým útěkem vzdal úplně všeho, co jsem měl. Rodiny, sourozenců i těch pár přátel, co jsem měl. Nejvíce mě to mrzelo právě kvůli nim. Co si, asi bude myslet Francis? Uvěří tomu, že bych někoho napadl naprosto bezdůvodně? Je pravda, že má povaha byla vždy problematická, ale přeci jen, i já mám své hranice, které ze zásady nepřekračuji! Každopádně královna se ho určitě bude snažit přesvědčit, že ano. A, co matka? Ta porodila před pár týdny dceru Katarínu, neuvěří tomu, tím jsem si jist. Ale zároveň pochybuji, že by o tom tentokráte dokázala přesvědčit otce. Nemělo se to stát!... Ale na tom už nic nezměním, teď jsem vrah a navíc ještě bez králova rozkazu, což je mnohem horší. „Vím, že už jsi z toho celý uřícený, příteli, ale tohle není normální vyjížďka. Tohle je útěk, bez možnosti návratu." Mluvím ke svému koni, zatímco ho ženu stále dopředu. Na chvíli se zastavím, kdy si všimnu pohybujících se postav na obzoru. Brzy už nemůže být vůbec žádných pochyb, o koho se jedná. Vojáci,...od krále! „To se dalo očekávat, ale nevzdám se bez boje." Jsem pevně rozhodnutý, nedat svoji kůži lacino. Proto také pobídnu Oříška ještě k větší rychlosti a začne honička. Zcela ignoruji jejich výzvy typu: „Jménem krále zastavte! Vzdejte se!" atd.

Nakonec se jim mě přece jen podaří chytit a odzbrojit. „Král trval na tom, že vás máme přivést živého." Oznamují mi. „A královna s tím určitě celá nadšená souhlasila." Neodpustím si uštěpačnou poznámku. Vím, že ta by se určitě nebránila tomu, kdyby mě místo zadržení spíše zabili. Kdybych tenkrát při záchraně toho dítěte zemřel, určitě by jí to nevadilo. A pokud přijdu o hlavu, splní se jí její sen. Konečně zmizí to ohrožení pro její děti, už se nebude muset obávat, že bych jim mohl sebrat jejich právoplatné dědictví a stát se králem místo Francise. Sestry se v tomto ohledu bát nemusí, ve Francii nemůže vládnout žena, takže ta jí neohrozí.