Královská krev

Pomsta je sladká...

Thomasovi to chvíli sice trvalo, ale nakonec se mu přeci podařilo něco zjistit. To víte, jisté zkušenosti jednat s lidmi, jsou velmi přesvědčivé. Někde trochu odlehčil svému měšci a tam, kde to tímhle způsobem nešlo, už přišla na řadu jeho stará přítelkyně dýka. Dříve, či později mu každý řekl vše, co chtěl vědět a tak se dostal až k jednomu člověku. Oslovovali ho jako Knížete Andorského, bylo to území spadající pod Navarru, přestože se rádo prezentovalo, jako samostatné a díky tomu hned také věděl, s kým budu mít velmi brzy tu čest. „Ale, ale, ale...kohopak to tu máme? Že by Peter? To už je, ale času, co jsme se neviděli, co říkáš?" Přitom si přehazuje dýku zjedné ruky do druhé a pobaveně se přitom culí. Peter Andorský byl prostě...zmetek. Oficiálně měli být tato Knížata věrná Navaře, ale mohli jste se skoro spolehnout na to, že pokaždé, když na jižních hranicích vyvstali nějaké větší problémy, tak v tom menší či větší roli hrál také někdo z nich. Jeho chování při pohledu na Hraběte mu hned říká, že jeho svědomí skutečně nebude čisté, protože s sebou trhne hned, jakmile ho spatří. „Thomasi...to je mi, ale překvapení...Co tady děláš?" Jeho hlas je při té otázce značně nervózní. „Tak za prvé, pro tebe jsem Hrabě de Castro, takže mi laskavě netykej! A zadruhé nic. Nicméně...je tu pár zajímavých okolností, které by ti mohli být známé. Nemyslíš si, že je celkem zajímavé, když každý druhý koho jsem se ptal, zmiňoval tvoji souvislost s věcí, která mě v současné době velmi,...VELMI zajímá?" „To, asi musí být nějaký...omyl." Začne se vymlouvat a o krok couvne. To už se Hraběti z tváře vytratí úsměv a vystřídá ho zamračený výraz. Stačí mu k tomu pár vtěřin a už mu drží hrot své dýky pod krkem. „Myslím, že my dva bychom si měli promluvit...v soukromí a to hned!" Zavrčí mu do ucha a po zadu ho strká do úzké uličky. Když se mu snaží vyškubnout, zatlačí hrot dýky do kůže na jeho krku, tak silně, až se objeví pramínek rudé krve. „To bych být tebou nedělal, pokud tedy nechceš, abych tě na místě podřízl. A oba moc dobře víme, že bych to udělal, takže přestaň zlobit a hni s sebou!"

Jakmile jsou z dohledu ostatních, mrskne s ním na zem tak prudce, až je slyšet jak mu křupnou po dopadu kosti. Když vstane, narazí ho ke stěně a začne mu klást své požadavky. „Takže začneme tím, co víš osmrti, mé matky! A žádné vytáčky!" Vážně je k pousmání, když Thomas vidí, jak mu pohled sjede vystrašeně k jeho dýce, kterou má teď přiloženou těsně u jeho oka aby na ní dobře viděl. „Vaší matky? Ale to musí být nějaký omyl. To není možné..." Protestuje a přitom nespouští zrak z jeho zbraně, aby se náhodou nepřiblížila. „...Ujišťuji Vás Kníže, že to žádný omyl není. Byl jsem na jejím pohřbu a chladnější už skutečně býti nemohla. Ale možná jsem měl formulovat svoji otázku jinak: Kdo Vám nakázal zabít Navarrského krále?! Protože mi nechtějte tvrdit, že byste si najednou sám od sebe vzpomněl, že se ho pokusíte otrávit. Bohužel pro Vás, ten váš jed vypila špatná osoba a to Isabell de Castro, má matka. Nemusím Vám snad vysvětlovat, že jeho nálada se po její smrti dost zhoršila a každý, kdo s tím má i byť jen minimální souvislost si ponese tvrdé následky. Petere, Petere tohle jsi přehnal. Věděl, jsem sice, že jsi arogantní hlupák, ale vážně jsem netušil, že jsi až takový idiot. To sis vážně myslel, že ti to projde jen tak?" Zakroutí nevěřícně hlavou. „Nebo si už nevzpomínáš, jak dopadl Vévoda, který se odvážil sáhnout na Isoldu?" Při té na první pohled nevinné otázce zbledne jak stěna. Je všeobecně známo, jak dopadl člověk, který se pokusil sestřičce ublížit. Od té doby se jejich rodině každý kdo měl trochu rozumu, vyhýbal hodně velkým obloukem. „Pamatuješ si, to je dobře. Takže teď mi pověz jeden jediný důvod, proč bych tě měl ušetřit a na místě nevykuchat?" Otáže se medově a ten strachy polkne. „Ale možná bych mohl ušetřit tvůj bezcenný život, pokud mi řekneš jméno toho, kdo ti to přikázal. Bude to?!" Pokračuje a znovu přemýstí zbraň k jeho krku. „Pokud ho zradím...nepřežuji, ani týden." Vysouká ze sebe. Takže se nemýlil, nejednal tak sám od sebe. „Měl bys vědět, že pokud nezískám, co chci, nedožiješ se dnešního večera, takže s nějakým týdnem bych už si nedělal starosti." Ušklíbne se posměšně a zatlačí svoji zbraní více do jeho krku. „Dobře...dobře. Jmenuje se Edwarde...jedná se o Španělského Vévodu...vůbec nevím, co dělá v Navaře, přísahám! Ale před pár dny za mnou přišel s návrhem, abych pro něj zařídil jistou prácičku. Nabídl mi za to dost slušnou odměnu, který člověk by to odmítl? Měl jsem zajistit, že se jistá zásilka dostane na dvůr Navarrského krále a následně i k jeho stolu. Všechno ostatní už obstarával on. Nevěděl jsem, že je v tom jed a už vůbec ne, že ho vypije Vaše matka. To nikdo nechtěl." Začne hned vysvětlovat. To už Thomas poodstoupí a zastrčí dýku za opasek. „No vidíš, jak jsme se krásně dohodli. A Vám Kníže radím, abyste se modlil za to, abych toho Vašeho Edwarda našel. V opačném případě jsme se neviděli naposledy a potom si rovnou můžete chystat závěť. Protože věřte tomu, že kdo to nařídil, tak dlouho nepřežije. Doufejte, že jsem se teď půl rok viděli na posledy. Pokud totiž zjistím, že podporujete v čemkoliv Španěli, tak Vám vlastnoručně setnu hlavu a tu osobně doručím Navarrskému králi. Takže, jak jste se setkávali?" Když mu všechno řekne, vydá se dotyčného vyhledat.