Královská krev

Královo kázání

Zvedne se z trůnu a sestoupí dva sotva znatelné schůdky. "Baví tě, stále pobíhat po lesích a hnát se za zvěří, synu?" zeptá se jej překvapeně a vezme si z tácku sklenici s vínem, kterou nechal donést. "Tvá matka se snaží, ale ty si toho nevážíš.. Vzhledem k tvému postavení bys měl být rád," postěžuje si zamyšleně. "Chci, aby ses častěji zúčastnil takových akcí. Měl by sis najít přátele mezi vysoce postavenými," poradí mu. "Tím tedy nemyslím skotskou královnu.." poznamená pobaveně, než se napije vína. Zamyšleně a s největším možným soustředěním poslouchám vše, co otec říká, do té doby dokud neskončí a nepustí mě taky ke slovu. „Dovol mi tedy, abych ti to vysvětlil, otče. Nehoním se za zvěří, když už se do lesa vydám. Možná to zní divně, ale to není ten hlavní důvod, který mě tam táhne..." Na chvíli zaváhám, ale když už jsem to nakousl, tak pokračuji. „...Moc dobře víš, že se ti bez řečí zúčastním jakékoliv slavnosti, či společenské akce, kterou pořádáš, ať už jsou mé skutečné pocity jakékoliv. Ale prosím tě, nechtěj po mně, abych v těchto zdech trávil více času, než je nezbytně nutné!" Žádám ho, zatímco svoji rukou máchnu ke kamenným stěnám kolem. „Tím pravým důvodem mých vyjížděk je totiž právě ten pocit volnosti a svobody, který tady nikdy mít nemohu. Připadám si tu jak v kleci!" Vypustím z úst ta pravdivá slova, kterých jsem se doteď nikdy neodvážil. „A není pravda, že si nevážím toho, co matka dělá, ale..." „...jsem prostě jiný, než Francis! Mě nevypiplávali od malička k tomu, že se stanu jednou králem jako jeho. A ani bych, o to nestál!" Pronesu při pohledu na trůn za otcovými zády. „To myslíš vážně? Skutečně chceš, abych se stýkal s místní šlechtou?" I když si jsem vědom, že to není nejlepší nápad, neubráním se přitom mírnému úsměvu. Vybavím si, všechny jejich posměšky a pohrdavé chování. Slova, jako bastard, levoboček, parchant a nicka jsem od nich slýchal, až příliš často, než abych měl nějakou velkou náladu, být s nimi v jedné místnosti. „I kdybych chtěl,...nepřijali by mě mezi sebe...a ty moc dobře víš, otče, že je to pravda. Pro ně jsem a vždycky budu jen nemanželským povýšencem, bastardem, který měl tu drzost, že vetřel ke zdejšímu dvoru. Nemysli si, že si nevšimnu těch pohledů a nechápu jejich význam. Pohrdají mnou...a já nebudu lézt do zadku a vnucovat se někomu, kdo, o to stejně nestojí! Možná jsem pouhý levoboček, ale taky mám nějakou svoji hrdost a nebudu se ponižovat před někým, kdo mi za to nestojí...Kdo mě nedokáže přijmout takového, jaký jsem a to se vším." Poslední větu pronesu tak potichu, až skoro šeptem, že bavit se s někým jiným, než s králem, tak by ji ten druhý zcela určitě neslyšel. Ale můj otec ano. Při těch slovech si už sednu na zem. „Mezi mnou a skotskou královnou nic NENÍ a ani NEBUDE!" Braním se rychle, jakmile se Henry zmíní, i o tom. Na důkaz svých slov zvednu ruce před sebe. Bohatě mi totiž stačí tahle jeho kázání a rozhodně nehodlám riskovat vztah s budoucí královnou Francie, což by mě mohlo stát, i hlavu.

Král si hlasitě povzdychne nad jeho slovy, a odloží číši vína zpátky na tácek. "Neublížilo by ti, kdybys zde trávil trochu více času," poznamená, když jej jeho syn prosí o to, aby jej nenutil tu být častěji. "Jsi součástí naší rodiny, synu. Svůj osud nezměníš. Ale když se budeš více snažit zapadnout do společnosti a najdeš si spojence, lidé o tobě přestanou neustále debatovat," dodá do svého hlasu trochu drsnosti, obejde kolečko a nakonec se zastaví jen pár centimetrů od svého trůnu. "Děláš, jakoby místní šlechta byla nějak mimořádně odpudivá," uchechtne se, načež se posadí a ruce si rozprostře přes opěradla. "Pokud si chce šlechta udržet moji přízeň, poté by tě měla přestat zavrhovat," připomene a zpohodlní svůj sed. "Sebastiane, vládci po celém světě mají nemanželské děti. Ty se alespoň snaží udržet si nějakou pověst, narozdíl od tebe," pootočí svůj pohled směrem ke zdobeným závěsům znázorňující Skotsko. Catherine neplýtvala rozpočtem, když tuhle místnost zdobila pro takovou událost. "Viděl jsem, jak ses na ni díval," odvětí trochu tišším hlasem, ne tak drsným, jakým mluvil před chvílí. "A jsem si jistý, že i Catherine si toho všimla," upozorní jej, až se znovu zvedne z trůnu. "Chci, abys vše změnil," přejde k němu a ukáže na něj ukazováčkem. "Odteď se začneš chovat lépe. Na celodenní pobíhání po lese zapomeň. Mimochodem - doufám, že tě uvidím na slavnosti pořádané na počest příjezdu Mary," poplácá jej po rameni a vydá se pomalu pryč ze sálu. "Nezklam mě, Bashi," poví mu předtím, než se vydá chodbou do svých komnat. Ač nerad, slíbím otci, že se budu snažit, i když osobně pochybuji, že to k něčemu bude. Když rovněž vyjdu po otcově odchodu z místnosti, všimnu si ženy postávající opodál, dívající se mým směrem. „Příště si s sebou nezapomeňte dalekohled." Ušklíbnu se provokativně na královninu dvorní dámu, která „čistě náhodou" postává nedaleko dveří, ze kterých jsem právě vyšel. Ani na vteřinu nepochybuji, o skutečném důvodu její přítomnosti. Královně se jistě doneslo, že mě chtěl vidět král a zajisté jí velmi bude zajímat výsledek našeho rozhovoru. Ta mě po mé narážce sjede pohrdavým pohledem, jako by to byla samotná Catherine a odměřeně odkráčí pryč. „Vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá." Zamumlám si pobaveně pro sebe, když je pryč a následně se vzdálím. To je totiž jediné vysvětlení, jak někdo může vydržet královninu přítomnost 24 hodin denně v kuse a nezbláznit se z toho. Osobně mi bohatě stačí naše náhodná setkání, ke kterým občas na chodbě dojde a mám toho dost, tak na týden dopředu. Ne, že bych jí přímo nenáviděl, jako ona mně, protože ta by mě a Dianu nejraději viděla, tak tisíc mil ode dvora, anebo ještě při nejlepším mrtvé, ale rozhodně se jí raději vyhýbám, pokud to jen trochu jde. Nedělá mi problémy, se k ní chovat slušně a s úctou, ale nic víc, ať neočekává.