Královská krev

Risk

Mezitím...

„Neříkej mi, že ti na to ještě nepřišli?" Ptá se Louis nevěřícně Sebastiana, když se opět vydají po dlouhé době tajně mezi lidi. Tyhle výpravy na zapřenou jsem skutečně miloval. Mohl jsi na nich zblízka poznat každodenní život obyvatelstva, který ti dal alespoň na chvíli zapomenout na tvůj polo-královský původ. Viděl jsi tak Francii, i z druhého úhlu pohledu, nejen z té nóbl menšiny, ke které jsi sám patřil. „Ne, zatím vůbec a v nejbližší době na tom nehodlám nic měnit, takže se s tím určitě chlubit nebudu a udělám vše pro to, aby se, o tom nedozvěděli. Nerad bych přišel, i o tohle, to už bych se pak ze zámku vůbec nedostal. A když už jsme u toho, i tam by se našlo pár místností, kde jsem ještě nebyl a rád bych se tam podíval. Šel bys do toho?" Odpovím Louisovi, zatímco spolu stojíme, u zdi baráku a pozorujeme dění před sebou. „Že váháš!" Souhlasí okamžitě. Jo, bude to porušení pravidel, ale taky pořádná zábava.

Zasměji se nad jeho odpovědí, když v tom...Po ulici se řítí velkou rychlostí kočár, blízko jeho trasy si hraje malá holčička a jakoby náhodou spadne přímo do trasy blížícího se povozu. Uvědomuji si, že zde běží, o vteřiny a neváhám, ani na okamžik a navzdory vlastní bezpečnosti se vrhnu pod kola přijíždějícího kočáru, dítě strhnu na poslední chvíli stranou a tím mu zachráním život. Zatímco povoz už mizí v dálce, přijde ke mně otřesená žena, zřejmě matka a děkuje mi za záchranu života toho děvčátka. „To nic nebylo..." Odvětím k matce a následně se otočím, i k malé holčičce, sednu si vedle ní do dřepu, abych jí viděl do očí, a pokračuji: „...A ty si malá princezničko dávej pozor, kde si hraješ. Tvoje maminka by byla moc smutná, kdyby tě měla ztratit." Přitom jí pohladím po vlasech, jako to má matka dělala mě, když jsem byl ještě dítětem. „Ano, pane...sli-slibuji." Zamumlá děvčátko. „Ještě jednou díky, že jste zachránil život mé dcery, nikdy Vám to nezapomenu, kdybych se vám mohla nějak odvděčit." Nabízí mi. „Nedělal jsem to pro odměnu." Zavrtím odmítavě hlavou. Když se vracím k Louisovi, stále cítím na zádech vděčný pohled té ženy.

Vše, co se následně stane, se odehraje během pár vteřin a je to neuvěřitelně rychlé. K jejich místu se blíží velkou rychlostí kočár. Do jeho trasy spadne malá holčička, která si na ulici hrála. Reakce jeho přítele je zarážející a okamžitá. Nehledě na vlastní život se vrhne pod kola blížícího se povozu a zachraňuje tak dítě od jisté smrti. „To bylo odvážné, neměl bys..." Navrhne opatrně, když se k němu vrátí. „Ne,...nechci, aby věděli, kdo jsem. Pak by se to mohlo donést otci a dostal bych další kázání, jak moc ho neposlouchám, že bych si měl hledat spojence mezi urozenými, kteří mnou vyjma tebe pohrdají atd." Odmítám jeho návrh. „Možná by neškodilo získat si jejich sympatie. Nemuseli by být tak předpojatí, jako ty nóbl páni."

„Myslíš takové, jako je tvůj bratr?" Ušklíbnu se. „Nehodlám měnit tvůj názor na něj, vím, že se k tobě nechová hezky, takže máš na takovéhle pocity právo." „Pohrdá každým, kdo se nenarodil v té správné ložnici a je pod jeho úroveň." Odvětím kysele. Přesně jak mám rád Louise, tak úplně stejně nesnáším Antonina. „Uvažuj, o tom ano? Navíc to, co jsi dneska udělal, se jen tak nezapomene, věř mi. Budou si to pamatovat, takže..." „Chceš tím prostě říci, že svoji pravou totožnost už jen tak neutajím a že jim nakonec dojde, že jsem levoboček krále." Pochopím z toho.

„Přesně." Souhlasí s tím Louis, když akorát vchází postraní chodbou do hradu.